Specifika vzdělávání žáků se sluchovým postižením

Dosavadní zkušenosti ukazují, že u řady žáků se integrovaný způsob vzdělávání osvědčuje, zatímco u jiných se nedaří. Příčiny neúspěšnosti nejsou vždy přesně diagnostikovány, mnohé z nich souvisejí s individuálními vlastnostmi a specifiky žáka, u nichž sluchové postižení často způsobuje větší citlivost vůči vlivům vnějšího prostředí, které pro ně vytváří škola. Často je třeba upravit obsah vzdělávání, ale před stanovením konkrétních změn je třeba vyzkoušet všechny alternativy pro zvládnutí požadavků stanovených školním vzdělávacím programem (Barvíková, 2015).

Prováděcí vyhláška č. 27/2016 Sb. o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných ke školskému zákonu uvádí pět stupňů podpůrných opatření ve vzdělávání, kdy první tři stupně se týkají podpory žákům s oslabením sluchového vnímání v důsledku různých zdravotních komplikací, žákům s lehkou až středně těžkou nedoslýchavostí, s kochleárním implantátem či dalším lehkým přidruženým postižením. Žákům, kterým je přiznán čtvrtý a pátý stupeň podpory, závažnost sluchového postižení podstatnou měrou ztěžuje komunikaci prostřednictvím českého jazyka a náleží jim nejvyšší stupně podpůrných opatření. Posouzení podpůrných opatření a zařazení žáka do příslušného stupně podpory je záležitostí školského poradenského zařízení (zpravidla speciálně pedagogického centra pro sluchově postižené), které plní funkci metodickou, poradenskou a intervenční při vzdělávání žáků se sluchovým postižením [1].

Deficit sluchového vnímání se nejčastěji projevuje v jazykovém vzdělávání, neboť získání jazykové kompetence v některém z audio-orálních (mluvených) komunikačních systémů, ať již se jedná o český nebo kterýkoliv cizí jazyk, předpokládá určitou úroveň sluchové percepce. Problémem bývá zejména výuka cizího jazyka, kdy je sluchovou vadou omezována především ta část výuky, která procvičuje a upevňuje probírané učivo prostřednictvím konverzace založené na vnímání jeho zvukové složky. Komplikace se objevují i při odezírání cizího jazyka, neboť žák se sluchovým postižením obtížně identifikuje slova, která se jinak vyslovují a jinak píšou. Řešením může být transformace jazykového učiva do grafické podoby, která pro žáka se sluchovým postižením představuje menší recepční bariéru. U žáků s těžkým sluchovým postižením je možné časové rozložení učiva, osvědčuje se i doplnění učiva o vizuální informace, které žákovi umožní přijímat informace pomocí zraku či hmatu (Barvíková, 2005).

Další obtíže se mohou objevit při zapisování probíraného učiva. Učitel důležité informace žákům diktuje, ale žák se sluchovým postižením nemůže současně psát i odezírat. Je třeba nejprve vyslovit celou větu, čekat, až si ji žák zapíše a pokračovat teprve po opětovném navázání zrakového kontaktu. Uvedený způsob zápisu učiva se může negativně projevit při organizaci vyučování, kdy pomalejší tempo diktované látky může narušit jak naplánované množství informací, tak kázeň ve třídě [2].

Pro žáka se sluchovým postižením jsou stresující zejména diktáty, zvláště v případě zápisu izolovaných slov (a tedy bez kontextového doplňování), kdy se důsledkem nedostatečné zrakové percepce výrazně manifestují důsledky sluchového postižení především při identifikaci slov s podobnou artikulací. Dosahuje-li žák velmi slabých výsledků, je možné zvolit jinou formu prověření znalostí, osvědčuje se například doplňování gramatických jevů do předem připraveného textu. Žák se sluchovým postižením také nebývá vždy úspěšný při zvládání předmětů založených na řešení úkolů, které předpokládají skupinovou komunikaci. Značným problémem je rovněž např. řešení slovních úloh v matematice, kdy mívají žáci se sluchovým postižením z důvodu nízké jazykové kompetence problém s porozuměním zadání úloh.

Zařazení žáka se sluchovým postižením do hlavního vzdělávacího proudu předpokládá řadu systémových opatření ze strany konkrétní školy, úspěšnost však podpoří i několik následujících vybraných doporučení pro učitele, jejichž celkový soubor je uveden v publikacích Puldy (2000) a Kučery (in Jeřábková, 2011):

• pozice žáka ve třídě: 2.–4. lavice, nejlépe v řadě u okna směrem do třídy, nebo v prostřední řadě tak, aby měl dostatečný přehled o třídě, mohl během vyučování sledovat projev učitele i spolužáků;
• učitel ani slyšící žák, kteří mluví, nesmí mít světlo v zádech, světlo musí vždy dopadat na obličej mluvícího, žák se sluchovým postižením nesmí být oslňován slunečním nebo jiným ostrým světlem, neměl by sedět nebo stát příliš blízko mluvícího nebo být příliš daleko;
• učitel se musí při vyučování pohybovat pouze v zorném poli žáka, neměl by chodit při výkladu po třídě a hovořit k žákovi v případě, že není vytvořen zrakový kontakt (např. když žák píše do sešitu nebo na tabuli a je otočen k učiteli zády);
• řeč učitele by měla být jasná a zřetelná, není vhodné přehánět pohyby úst, mluvit příliš pomalu, všechny části obličeje by měly být vždy dobře viditelné, učitel si nesmí zakrývat obličej, sklánět se při výkladu a otáčet se k žákovi zády;
• při komunikaci ve skupině je třeba vždy upozornit na změnu mluvčího i změnu konverzačního tématu, není vhodné používat jen jednotlivá slova nebo neúplné věty, vždy je třeba zejména nová nebo podobná slova zařadit do kontextu úplné věty;
• vše důležité je třeba psát na tabuli, nezapomínat na využití vizuálních pomůcek, při prezentaci informace v nevýhodných světelných podmínkách je třeba žáka nejlépe předem písemně seznámit s obsahem sdělení;
• je třeba se neustále přesvědčovat, zda žák probírané látce rozumí, ale kontrolní otázku je třeba položit tak, aby žák byl nucen zformulovat vlastní odpověď, vést žáka k tomu, aby vždy hned upozornil, když něčemu nerozumí [3].

Technické kompenzační pomůcky pro osoby se sluchovým postižením zahrnují poměrně široké spektrum speciálních elektroakustických přístrojů, které umožňují kompenzovat sluchovou poruchu diagnostikovanou ve středním nebo vnějším uchu. Ve školní praxi je možné využívat řadu z nich a lze je dělit podle několika hledisek [4].

Individuální zesilovače sluchu – sluchadla

Nejrozšířenější a také nejznámější kompenzační pomůckou jsou tzv. individuální zesilovače zvuku neboli sluchadla. Účelem sluchadel je účinnější přenos zvuku do vnitřního ucha tak, že zvuk v závislosti na svém nastavení patřičně zesílí. Dle různých kritérií se sluchadla dělí dle:

• způsobu zpracování signálu – analogová, digitální;
• konstrukčního provedení – krabičková, závěsná, nitroušní (boltcová, zvukovodová, kanálová);
• druhu vedení zvuku – vzdušné vedení, kostní vedení (vibrační sluchadla, sluchadlo BAHA).

Ke sluchadlům je možné využívat i různé přídavné adaptéry, které jsou přímo napojeny na unifikovaný konektor sluchadla a umožňují přímý poslech zařízení (např. televize, rádia, vysílačky, FM systému), se kterým jsou spojeny.

Kochleární implantát

Kochleární implantáty jsou určené pro jedince s těžšími stupni sluchového postižení. Jejich princip je založen na elektrické stimulaci zachovaných vláken sluchového nervu, imitují tedy funkci poškozené kochley. Zvukový signál, zachycený mikrofonem, je podobně jako v analogovém sluchadle transformován na sled elektrických impulsů, které jsou přeneseny do implantovaného obvodu umístěného pod kůží za ušním boltcem, kde jsou dále patřičně zpracovány. Z tohoto obvodu vycházejí elektrody, které jsou zavedeny do vnitřního ucha, dráždí vlákna sluchového nervu a vyvolávají sluchové vjemy. Kochleární implantáty mohou v řadě případů výrazně eliminovat negativní důsledky sluchové ztráty a z ní vznikajícího sluchového postižení, místy se však objevují i různé kritické a odmítavé názory na jejich používání.

Kolektivní pomůcky pro přenos zvuku

Ve vzdělávacím procesu nacházejí časté uplatnění kolektivní pomůcky pro zesílení a přenos zvuku. Většinou přímo spolupracují s individuálními zesilovači sluchu (sluchadly nebo implantátem) a v dané chvíli tak tvoří ucelenou a propojenou soustavu.

• Indukční smyčka – mění analogový elektrický signál na elektromagnetické pole, které je sluchadlem pomocí indukčního snímače zachycováno kdekoli uvnitř celé plochy (např. celé vyučovací třídy), která je smyčkou ovinuta;
• Pojítka (FM systémy) tvořená dvěma základními jednotkami – vysílačkou a přijímačem. Vysílačka bývá obvykle umístěna za opaskem nebo v kapse mluvčího a je doplněna mikrofonem, připnutým např. ke klopě, vázance nebo svetru tak, aby byl co nejblíže ústům mluvčího. Přijímač mívá uživatel se sluchovým postižením obvykle umístěn někde na oblečení a je doplněn sluchátky, příp. malou indukční smyčkou přehozenou kolem krku. Jednou z výhod pojítek je možnost použití více přijímačů několika uživateli současně k jednomu vysílači (např. v rámci jedné vyučovací třídy), nebo naopak více vysílačů naladěných na stejnou frekvenci s jedním přijímačem. Mikrofon ani pojítko nijak nepřekáží mluvčímu v jeho pohybech, gestikulaci a nevyžadují žádnou obtížnou obsluhu [5].

Výpočetní technika a moderní informační technologie

Díky faktu, že svět počítačů a internetu je založen zejména na vizuálních informacích (v podobě textů, obrázků, případně videí), vytváří velmi vhodné prostředí pro uživatele se sluchovým postižením. Značné uplatnění pak počítače nacházejí i při výchovně-vzdělávacím procesu osob se sluchovým postižením, a to nejen ve školních podmínkách, ale i v procesu celoživotního učení. Programátoři proto vyvíjejí různé speciální aplikace, které jsou užívány např. v rámci logopedické péče (Speech Viewer, PILP, FONO), v jednotlivých vyučovacích předmětech (různé multimediální učebnice), ale i při vyhledávání rozmanitých informací (internetové vyhledávače a vzdělávací servery). Kromě zmíněných programů je za edukační aplikace možné považovat i různé překladové a výkladové slovníky mezi národními mluvenými jazyky a příslušnými jazyky znakovými, které jsou dostupné na internetu (např. https://www.dictio.info/ nebo https://www.spreadthesign.com/cs.cz/search/).

I když učitel posuzuje výkony žáka komplexně, v zájmu objektivity zhodnocení je třeba, aby přihlížel nejen k individuálním předpokladům a možnostem žáka, ale aby hodnocení zohledňovalo i charakter předmětu, neboť kritéria hodnocení se mohou lišit u předmětů s převahou teoretického (jazykového) zaměření, u předmětů s převahou praktických činností a předmětů výchovného zaměření.

Zdroje

[1] Barvíková, J. a kol. (2023). Katalog podpůrných opatření pro žáky s potřebou podpory ve vzdělávání z důvodu sluchového postižení a oslabení sluchového vnímání. Praha: Wolters Kluwer.

[2] Strnadová, V. (2008). Odezírání jako schopnost. Praha: Česká komora tlumočníků znakového jazyka.

[3] Jeřábková, K. a kol. (2011). Školská integrace žáků se specifickými vzdělávacími potřebami. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

[4] Langer, J. a kol. (2013). Technické pomůcky pro osoby se zdravotním postižením. Univerzita Palackého v Olomouci.

[5] Langer, J. (2013). Komunikace osob se sluchovým postižením. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.