Pro rozvoj školy je zásadní dobrý vztah se zřizovatelem, říká ředitelka školy Bohuslava Reynka Věra Lacinová Vítková

Základní a mateřská škola Bohuslava Reynka v Lípě | Zdroj foto: Archiv Věry Lacinové Vítkové

Lípa je obec usazená v překrásné krajině pár kilometrů na jihozápad od Havlíčkova Brodu. V současnosti v ní žije kolem 1 200 obyvatel. Pokud na silnici mezi Jihlavou a Havlíčkovým Brodem zabočíte ve Svatém Kříži, mezi Lípou a Svatým Křížem je vesnička Petrkov. V jejím nejkrásnějším stavení – zámečku – žil význačný český básník a grafik Bohuslav Reynek, po němž je škola v Lípě pojmenována. 

Základní a mateřská škola Bohuslava Reynka v Lípě se nachází ve velkém a kompaktním areálu, který se v současnosti nadále vylepšuje a zvětšuje. Člověk by ani nečekal v poměrně neveliké obci tak vysoké počty předškolních (92) a školních (215) dětí. 

Ředitelka školy Mgr. Věra Lacinová Vítková během rozhovoru několikrát zmínila roli komunity v rámci celé instituce, přičemž už děti ve školce jsou odmalička přivykány na komunitní život například pravidelnou účastí v komunitním kruhu. Ředitelka není přikloněná žádnému konkrétnímu alternativnímu pedagogickému systému, spíše selektuje a vybírá ty, které považuje za přínosné, a zavádí je do života školky a školy. 

Jaká byla vaše cesta do školství? Už jako malá dívka jste chtěla být učitelkou?

Moje cesta k učitelské profesi (nyní již 25 let) byla prostě náhoda. Sen o medicíně se kvůli rodinné situaci rozplynul, tak jsem nějaký čas po absolvování karlovarského gymnázia pracovala ve světě informačních technologií. Po čase, protože v rodině jsme měli několik učitelů, jsem byla požádána, ať jdu na „chvíli učit“ – jako výpomoc především kvůli nedostatku vyučujících matematiky.

Matematiku jsem zbožňovala už jako dítě, dokonce jsem absolvovala svůj 2. stupeň v matematicko-fyzikální třídě, což byla v té době alternativa víceletých gymnázií. Po dvou letech ve školství bez kvalifikace jsem zjistila, že to je pro mě nejen obrovská výzva, ale také obrovská radost ve chvíli, kdy vám dítě řekne – „aha“. Dovedete-li ho cestou náznaků k pochopení, tak víte, že si vědomost nebo dovednost odnese do života.

Tak jsem nakonec dálkově s neutuchající láskou k matematice vystudovala 1. stupeň na pedagogické fakultě v Plzni (v té době nebyla možnost vystudovat obor matematika dálkově) a získala jsem tak ještě větší možnosti. 

Prošla jste si i pracovní zkušeností školní inspektorky. Je to pro eventuálního ředitele školy dobrá zkušenost – doporučila byste ji případně tomu, kdo výhledově uvažuje o pozici ředitele školy?

Je to jako s tou otázkou o slepici a vejci – není na ni jednoznačná odpověď. Vstupovala jsem na pozici inspektora jako řadový učitel. Měla jsem možnost sledovat a hodnotit nejen práci učitelů, ale také velice náročnou pedagogickou, a hlavně manažerskou práci ředitelů. První dva roky u České školní inspekce jsem se více zaměřovala na metodickou práci učitelů a celkovou atmosféru navštívených škol. Kolegové inspektoři se zkušenostmi s vedením školy mě postupně zasvěcovali i do hodnocení práce ředitele, toho jsem na začátku nebyla schopná. 

Měla jsem možnost setkat se během inspekční činnosti s řediteli mnoha základních škol. Jejich práce (skvělá, dobrá i ta horší) mě obrovsky obohatila a usnadnila mi pozdější nástup do funkce ředitele.

Kdo jde do funkce ředitele školy z pozice řadového učitele, zpočátku netuší, co všechno může pokazit, kolik odpovědnosti má za finance, a především za bezpečnost dětí i zaměstnanců. Tíha odpovědnosti pak nemusí být na začátku funkčního období tak drtivá.

Ve školce a posléze i ve výuce na prvním stupni základní školy používáte v Lípě kromě jiného dílčí prvky programu Začít spolu. Osvědčilo se to, že si děti přenášejí určité návyky z mateřské do základní školy?

Největšího rozdílu mezi běžnou první třídou a našimi prvňáky by si nejvíce všiml učitel 1. stupně s možností porovnání především prvních dvou měsíců ve škole. Tak jak jsem si toho všimla já po nástupu do funkce. Našim učitelům a rodičům už to přijde jako samozřejmost.

Představte si, že začnete nově pracovat s prvňáčky a máte hotový kolektiv dětí, které se vám každý den ráno uvelebí v kroužku, pozdraví se navzájem, popovídají si. Navíc je takový kolektiv připravený na přirozené přijetí dětí i z jiného prostředí. Ranní komunitní kruhy vám dají prostor pro naplánování vyučovacího dne, které děti respektují, a začlenění především témat z prvouky a nácvik komunikačních dovedností do výuky spontánně. Nectíte zcela rozvrh? Vadí to na 1. stupni? Je to prostě přirozené a děti to baví.

Kromě komunitního kruhu, jako ideálního výchovného i vzdělávacího nástroje, dává program Začít spolu v naší mateřské škole do vínku budoucím prvňáčkům dovednosti, jako jsou samostatnost při práci a rozhodování, udržení pozornosti více než 20 minut v kuse, zodpovědnost za odvedenou práci, schopnost pomoci spolužákům a schopnost říct si o pomoc. To vše je pro učitele v 1. ročníku nedocenitelné.

Používáte i jiné prvky ostatních moderních či řekněme alternativních pedagogických systémů?

Nejsem zastánce slova „moderní“ ani ve vztahu k pedagogickým systémům, ani ve vztahu k metodám. (Nejen) děti potřebují názor, tak tedy napnu všechny síly a neřeším, zda pomůckou je moderní krabička s dílky zlomků, stará žehlička, na které předvedu stupnici tvrdosti, nebo pomůcka z „Montessori kuchyně“ s životním cyklem motýla.

(Nejen) děti potřebují plánování a logický systém se správnou dávkou nových poznatků, jejich procvičování, opakování a začlenění do předchozích. Je na učiteli, jak toho dosáhne, a když si k tomu vybere prvky Daltonského plánu, určitě bude mít úspěch. Takže odpověď zní – ano.

Někdy je učení obyčejný dril a myslím, že každý řidič si jistě vzpomene na svou přípravu na testy z pravidel silničního provozu – násobilka se od toho moc neliší, taky ji potřebujete na celý život a musíme si ji nějak zautomatizovat, jako značky.

Vždy pro mě byla, je a bude důležitá účelnost metod ve vztahu k učebnímu cíli za splnění určitých podmínek. Jak už jsem se zmínila – provést dítě takovou cestou, na jejímž konci je „aha“. Často o tom s kolegy diskutujeme, předáváme si zkušenosti, nápady a co kde objevíme. Pokud se někomu z nás něco osvědčí, pošle to dál.

Jaký je podíl školy na kulturním životě Lípy?

Bylo by opravdu smutné, kdyby se vesnická škola na kulturním životě v dané obci nepodílela. Aktivity mateřské školy (dny maminek, tatínků, babiček a dědečků, besídky, semináře…), aktivity základní školy (besedy, jarmark, ekologické akce, sportovní akce, výstavy…) a nakonec aktivity celoškolní (školní akademie, školní ples, dny otevřených dveří, Den Bohuslava Reynka s tvořivými dílnami…) se staly tradicí a věřím, že přispěly obci k získání titulu Vesnice roku Kraje Vysočina. 

Nelze stanovit procentuální podíl naší školy na kulturním životě obce. Pro nás je důležité, že to, co děláme, oceňuje rodičovská i širší veřejnost, baví to naše děti a v rámci těchto aktivit spontánně získávají dovednosti dané vzdělávacím programem.

Načítání obrázků...

Základní a mateřská škola Bohuslava Reynka v Lípě | Zdroj foto: Archiv Věry Lacinové Vítkové

Jak vidíte budoucnost školy v Lípě?

Za svou inspekční dráhu jsem viděla řadu škol, kterým v rozvoji bránil nedobrý vztah se zřizovatelem. V tomto směru vděčí škola za mnohé bývalému dlouholetému řediteli panu PaedDr. Antonínu Geržovi, který nejenže trvale usiloval o zlepšování materiálních podmínek a modernizaci školy, ale zároveň úzce spolupracoval se zastupiteli obce. Snažím se v tomto duchu pokračovat a je úžasné, jak všichni zastupitelé v čele s panem starostou Ing. Jiřím Kuncem podporují školu a mnohdy jí i ve svém volném čase pomáhají. Právě z tohoto důvodu vidím budoucnost naší školy pozitivně.

Jsme sice vesnickou školou, ale jsme schopni dětem z Lípy i okolních obcí zajistit v atmosféře klidu a bezpečí vzdělání na vysoké úrovni. Asi není náhoda, že k zápisu do naší školy přicházejí i děti, které nejsou z našeho spádového obvodu.

Co byste ráda změnila v českém školství, pokud byste mohla?

Přestože moje názory budou znít radikálně, nejsem pro změnu systému. Z mého pohledu by stačilo pár drobností, které by naše školství posunuly k lepšímu a eliminovaly by problémy, se kterými se potýkáme.

1. Zájemci o studium na pedagogických fakultách by měli procházet psychologickými testy. Testy sice neodhalí vše, ale není nic horšího, než když člověk, který dlouhodobě ovlivňuje život dítěte, je nespravedlivý, bez schopnosti empatie, léčí si své frustrace a chybí mu smysl pro humor.
2. Pedagogické fakulty by měly přehodnotit význam předmětů, které zařazují do studia. Často se setkávám se studenty s žádnými nebo velmi malými pedagogickými zkušenostmi – chybí jim dovednosti v didaktice, metodách a ve formách práce adekvátních pro výuku určité věkové skupiny dětí. Stejně tak by bylo žádoucí, aby studenti už od 2. nebo 3. ročníku pedagogických fakult trávili více času ve školách na praxi, ideálně jako školní asistenti. Tím se dostávám k třetímu bodu.
3. Vzhledem k finanční zátěži, kterou pro systém znamenalo spuštění vyhlášky č. 27/2016 (tzv. inkluze), je na zváženou, zda by systém spolupráce studentů pedagogických fakult coby školních asistentů nepomohl snížit potřebu relativně drahých pedagogických intervencí. Zároveň by ulevil učitelům, kteří se ve třídách potýkají s náročností plynoucí z individualit jednotlivých dětí. Přípravy na výuku v takovéto třídě a organizace práce při výuce samotné jsou náročné.
4. Jsem pro změnu způsobu hodnocení výsledků vzdělávání. Uměla bych si představit do 2. až 3. ročníku (my máme do 2. ročníku) slovní hodnocení, které místo známek říká rodičům, co se vlastně jejich dítě za dané období naučilo a na jaké úrovni zvládlo určitou dovednost, včetně doporučení k dalšímu rozvoji. Od dalších ročníků bych preferovala standardizované testy v hlavních předmětech. Eliminovalo by se několik negativních skutečností souvisejících se známkováním: subjektivnost ze strany učitele, časová zátěž průběžných prověrek a zkoušení, vzájemné porovnávání známek mezi dětmi (a mnohdy i rodiči) a neporovnatelnost známek/hodnocení mezi jednotlivými školami. Standardizované hodnocení (ideálně čtvrtletní a pololetní) by mírně usměrnilo naplňování ŠVP mezi školami, čímž by se usnadnil přechod dítěte z jedné školy na druhou, a zároveň by to dalo vzdělávání jiný ráz – učitel by se dostal konečně do role, která by mu měla být vlastní, do role průvodce vzděláním dětí. Jejich úspěch by byl jeho vizitkou (samozřejmě vždy podle individuálních možností dítěte).

Chtěla byste něco vzkázat absolventům učitelství nastupujícím do současného školství?

Každému bych přála vagón optimismu, empatie a humoru, schopnost vrátit se do svých školních let. Aby absolventi nedělali stejné chyby, které se jim jako dětem ze strany učitelů děly a nelíbily.

Děti nejsou nepopsané knihy, každé z nich je osobnost se svými klady, zápory, touhami a starostmi. Téměř vždycky je na nich vidět, co si myslí, prožívají, co je trápí. Je na nás – na učitelích –, abychom v nich uměli číst a doplnili jejich stránky tím, co budou v životě potřebovat.