Podpora žáků s tělesným postižením a zohlednění možností i limitů žáků, kteří podtřebují podporu z důvodu svého tělesného handicapu

Ilustrační foto / FOTO: Freepik

Cílem edukace žáků s TP či závažným onemocněním na běžné ZŠ je umožnit jim osvojit si přiměřený systém vědomostí a dovedností. Zároveň ale formovat pozitivní osobnostní vlastnosti a aktivizovat interakční proces v oblasti sociální adaptace a sociální komunikace. Mnozí žáci s TP a závažným onemocněním jsou schopni svůj nepříznivý zdravotní stav kompenzovat svými znalostmi, schopnostmi, ctižádostivostí, což se většinou děje za vydatné podpory rodiny a školy.  

Jednotlivá podpůrná opatření, která jsou třeba poskytovat žákům s TP ve výuce, jsou popsána v Doporučení ŠPZ pro vzdělávání žáka se speciálními vzdělávacími potřebami a jsou konzultována s vyučujícími. Pokud jsou úpravy v Doporučenízásadní, je třeba vytvořit individuální vzdělávací plán (IVP), jehož návrh zpracuje příslušné speciální pedagogické centrum (SPC). 

Obsah vzdělávání žáků s TP nebo se závažným onemocněním se zásadně neliší od vzdělávání ostatních žáků. Koncept podpory je třeba postavit na silných stránkách žáka, zaměřit se na to, co žák již ovládá. K edukaci u integrovaného žáka patří dobře zpracovaný individuální vzdělávací plán, intervence, individuálně vybrané didaktické a kompenzační pomůcky [1].

Aby byl vzdělávací proces úspěšný, je třeba zajistit (za podpory ŠPZ) určité podmínky: 

• učitel i asistent pedagoga musí znát a respektovat specifické problémy žáka a individuálně s ním pracovat; 

• respektovat žákovo osobnostní tempo; 

• častěji opakovat probrané učivo; 

• při klasifikaci a hodnocení přihlížet k charakteru poruchy; 

• ve výuce využívat ověřené postupy i nové metody; 

• vhodné je snížit počet žáků ve třídě; 

• při skupinové práci žáka zařadit do vhodné skupiny vrstevníků; 

• zamezovat utváření silné vazby na jednu blízkou osobu (většinou na asistenta pedagoga, spolužáka); 

• prostředí zpřehlednit a strukturovat; 

• vytvořit podmínky pro klidnou samostatnou práci. 

IVP zohledňuje žákovy specifické potřeby, schopnosti a cíle v průběhu vzdělávání. Doporučovaná zohlednění v procesu výuky jsou následující: 

• vždy respektovat aktuální zdravotní stav žáka (konzultace s rodičem); 

• ve zvýšené míře dodržovat psychohygienická pravidla; 

• umožnit polohování, včasnou relaxaci; 

• navýšit časové limity, delší časový prostor; 

• zohlednit individuální (pracovní) tempo; 

• nepřetěžovat kvantitou zadávané školní i domácí práce; 

• umožnit střídaní činností; 

• zajistit správný fyziologický sed (nohy jsou v pravém úhlu a plosky nohou jsou na zemi); 

• umožnit dostatečný časový prostor pro verbální vyjádření, respektovat případné latence a horší srozumitelnost řeči; 

• umožnit práci s kompenzačními pomůckami a speciálními učebními materiály; 

• využívat názor (tabulky, předepsaná pravidla, kalkulačka, vzorce, přehledy učiva gramatiky, vzorečky); 

• pro lepší orientaci upravovat texty – barevné zvýrazňování, zvětšení písma, členění částí textů; 

• při čtení využívat čtecí okénko, záložku, pomáhat se zacílením oka, s orientací v řádku, v ploše, v učebnici; 

• umožnit alternativní formy záznamů učiva, kopírování, psaní na PC/notebooku, práci s počítačovými programy; 

• zajistit průběžnou dopomoc asistenta pedagoga ve všech činnostech nadměrně zatěžujících žáka; 

• umožnit alternativní formy ověřování znalostí žáka – testové formy, doplňování, umožnit ústní dovysvětlení napsaného, preferovat vhodnou formu (ústní zkoušení), doporučujeme průběžné hodnocení, konzultace; 

• upřednostňovat prověřování znalostí bez stresujících nároků na rychlost odpovědi; 

• vytvořit dostatečné časové možnosti pro přesuny po školní budově; 

• v co nejširší míře zapojovat žáka do všech aktivit spolu s vrstevníky vzhledem k reálným možnostem; 

• vždy zvažovat míru zátěže žáka; 

• tolerovat fyzická omezení a obtíže v oblasti, do kterých se negativně promítá základní diagnóza (např. geometrie, VV, PV, TV). 

Mezi nejčastěji doporučované kompenzační pomůcky patří: 

• samootvírací nůžky, vodicí nůžky; 

• masážní míčky; 

• dechový a manipulační míč – Over Ball; 

• PC/notebook, speciální klávesnice s příslušenstvím, vhodné výukové programy;  

• barevné hranolky pro dyskalkuliky; 

• pomůcky pro polohování – rehabilitační vak, piškot; 

• flip flop podložka, kvalitní žíněnka, koberec, speciální polštáře; 

• pro hygienu (bezbariérové toalety, sprchy, bidet); 

• dílčí úpravy na WC (madlo, širší rozměry dveří, snížení umyvadla, pákové baterie); 

• bezbariérovost školních budov (pohyb různých tříd po budově školy není nutný); 

• úprava prostředí třídy včetně odstranění prahů tak, aby byl dán dostatečný prostor pro pohyb žáka na vozíku [2]. 
  

Smyslem výuky je především podněcovat myšlení a tvořivé aktivity žáků, poskytovat jim větší prostor pro jejich rozhodování, dát jim příležitost k objevování a plánování jejich učení. Důležitý pro jejich rozvoj je i nácvik pracovních dovedností potřebných pro každodenní život a školní úspěch [3]. K tomu mohou sloužit jak klasické výukové metody (slovní, názorně demonstrační, dovednostně praktické), tak i aktivizující a alternativní metody (např. diskusní, metody objevování, situační, inscenační) či komplexní výukové metody (skupinová a kooperativní výuka, projektová výuka, výuka podporována počítačem).  

Ve výuce je vhodné využívat vizuální pomůcky, auditivní materiály, hmatové zkušenosti atd. tak, aby se přizpůsobily různorodým učebním stylům žáka s TP. Například někteří žáci s DMO/MO preferují auditivní způsob učení, kdy si žák snáze zapamatuje učební látku na základě sluchového vjemu, a tudíž potřebuje hlasitý poslech čteného. Jiní žáci preferují vizuální učení, kdy je čtený text zaplněn názornými obrázky či schématy. Výhodné je u těchto žáků realizovat učení společně s druhými, v páru nebo ve skupině. Mezi osvědčené metody patří i využívání současného působení na více smyslů žáka či poskytování prostoru pro rozvoj sociálních dovedností a emocionální pohody. Nabízí se využívání moderních technologií, které mohou pomoci žákům s TP při přístupu k informacím či komunikaci [4]. 

Metody práce ve vyučování se využívají buď ve stejné podobě jako u ostatních spolužáků, nebo se modifikují, uzpůsobují se speciálním potřebám žáka s TP tak, aby si žák mohl osvojit potřebné učivo.  

Pro pedagogy má zařazení žáka do určité kategorie tělesného postižení pouze orientační hodnotu, neboť na výkony žáka ve škole mají vliv i další faktory, např. osobnost žáka (vlastnosti, procesy, návyky, postoje aj.), schopnost využití kompenzačních a didaktických pomůcek, prostředí. Proto dva žáci se stejnou diagnózou nikdy nemají stejné vzdělávací potřeby [5]. Diagnóza sama o sobě neříká, co žák skutečně dokáže, ani nepopisuje jeho reálné schopnosti a možnosti. Důležitý pro jeho rozvoj je ale vždy spolupráce s rodinou a odborníky za účelem sdílení informací ohledně zdravotního stavu žáka či podpory výukových strategií [6].

Zdroje

[1] Michalík J. a kol. (2012). Metodika posuzování speciálních vzdělávacích potřeb u dětí a žáků se vzácnými onemocněními. Olomouc: Společnost pro mukopolysacharidózu.

[2] Čadová, E. a kol. (2015). Katalog podpůrných opatření pro žáky s potřebou podpory ve vzdělávání z důvodů tělesného postižení nebo závažného onemocnění: dílčí část. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

[3] Vondráček, P. (2007). Zlatý standard péče o pacienty s DMD/BMD. Vrchlabí: Parent Project.

[4] Stehlík a kol. (1977). Dítě s dětskou mozkovou obrnou v rodině. Praha: Avicenum.

[5] Vágnerová, M., (2004). Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál

[6] Svoboda, M., Krejčířová, D., & Vágnerová, M. (2015). Psychodiagnostika dětí a dospívajících. Praha: Portál.