Šikana asistenta pedagoga ze strany rodičů s účastí zřizovatele školy (kazuistika)

Ilustrační foto/FOTO: Pixabay

V rozhovoru s učitelkou a asistentkou pedagoga malotřídní školy se dozvíte, jak tyto potíže vznikly, jak se prohlubovaly a odrážely v postoji rodičů i zřizovatele k zaměstnancům školy. Křestní jména pedagožek i lokalita, ve které působí, byly změněny z důvodu ochrany soukromí.

Malotřídka na Moravě

Hana s Helenou působily na venkovské malotřídní škole v obci nedaleko moravského krajského města. Hana jako učitelka, Helena jako asistentka pedagoga a vychovatelka v družině. Škola je opravdu malá, má kapacitu dvacet žáků pro první až pátý ročník, dvacet pět dětí se může vzdělávat v předškolním vzdělávání. Na sloučené základní a mateřské škole ještě působil ředitel, v mateřské škole tři učitelky. Základní škola i školka se nachází v jedné budově.

Učitelka Hana má dvanáct let praxe na prvním stupni ZŠ. Ředitel si ji považoval jako zkušené pedagožky. Také působila jako uvádějící učitelka Heleny. Pro tu to byla první pracovní zkušenost. Do školy nastoupila na pozici asistentky pedagoga a vychovatelky. Po necelém měsíci praxe s ní byl ředitel spokojen a určil, že náplní její práce bude i učitelství v první třídě. S návrhem ředitele nakonec souhlasila, ačkoliv není kvalifikovaná pro učitelství prvního stupně a měla původně asistovat u jednoho z prvňáčků.Jinak má vystudované učitelství pro druhý stupeň ZŠ na vysoké škole a předškolní a mimoškolní pedagogiku na střední škole. 

Ve zmiňované škole byla Hana zaměstnána dva roky a Helena rok a půl.

Rozhovor:

Proč jste začaly pracovat právě v této škole?

Učitelka Hana: Mě si našel pan ředitel díky dislokaci (možnost zapsat se na seznam pedagogů hledajících zaměstnání, pozn. redakce) na magistrátě, protože jsem chtěla změnit místo. Byla jsem mu doporučena paní pracující na magistrátu, takže jsem tam šla s doporučením. Přišlo mi hezké, že se ve škole všichni znají. 

Asistentka Helena: V dětství jsem se pohybovala ve vedlejší vesnici, takže prostředí pro mě bylo dobře známé. Už rok před svým nástupem jsem se hlásila na pozici učitelky v mateřské škole, ale bylo mi řečeno, že není místo. Bylo domluveno, že jakmile se něco uvolní, třeba za mateřskou dovolenou, tak se mi pan ředitel ozve. To se stalo po roce, ale místo bylo na základní škole. 

Bylo při vašem nástupu do školy všechno v pořádku, nebo jste už trochu tušily, že se vyskytnou nějaké komplikace?

Učitelka Hana: Já jsem netušila vůbec nic, spíš to bylo naopak takové milé. V září první školní den mě pan ředitel uvedl rodičům i dětem jako zkušenou učitelku s praxí. Bylo to těsně před pandemií Covid-19, takže tam byli všichni, bylo to pěkné, opravdu jsem nic netušila.

Asistentka Helena: Tím, že jsem vlastně téměř z toho prostředí vyšla, byla jsem trošku informovanější. Obecně se tam ví a nese se po vsích, že probíhala nějaká nekalá praktika s vyštváváním ředitelů a učitelů. Říkala jsem si ale, že se mě to netýká, protože tam nejdu dělat ředitelku ani učitelku. Tušila jsem tedy, že něco se tam asi děje, nicméně na začátku se to z mého pohledu neprojevovalo.

Jaké byly vztahy mezi pracovníky školy, než se objevily první potíže?

Učitelka Hana: Přátelské, v klidu. Co jsem potřebovala, to byl pan ředitel ochotný projednat, a zároveň jsme si rozuměly i s Helenou. Probíraly jsme, co s dětmi, co s rodiči a podobně. Ze začátku byly vztahy bez problému.

Asistentka Helena: Já se přiznám, že mi ze začátku přišlo, že mě do toho pan ředitel hodil jako do vody. Najednou jsem přišla k první třídě a nevěděla jsem pořádně, co mám dělat. Chodila jsem tedy na různé semináře, webináře a další lekce, abych věděla, jak vše zvládat. Musím ale říct, že největší oporou mi byla právě Hanka. Dokola jsem se na něco ptala, ale ona mě i tak pořád ujišťovala, že práci dělám dobře. To byla opravdu obrovská pomoc.

Jaké byly vaše vztahy s ředitelem základní školy?

Učitelka Hana: Pan ředitel byl starší, těsně před důchodem. Byl hodně otevřený. Když měl někdo nějaký problém, snažil se ho řešit, víceméně vycházel vstříc každé žádosti. 

Asistentka Helena: Doplnila bych, že pan ředitel se mi zdál až příliš hodný, příliš důvěřivý až naivní. Právě na tu svou důvěřivost a ochotu z mého pohledu nakonec doplatil.

Důvěřivý byl vůči komu?

Asistentka Helena: Vůči obci a rodičům. Hlavně ale vůči kolegyni, paní učitelce Lucii ze školky, která vztahy v základní škole nakonec dokázala rozvrátit asi nejvíc.

Jak potíže začaly?

Asistentka Helena: Začalo to mojí kolegyní, paní učitelkou Petrou z mateřské školy. Byla na první pohled velice pečující, hodná, milá „teta“. Většina rodičů se s ní znala a tykala si s ní, byli to kamarádi z jedné vesnice, takže rodiče vždycky ze školy hned všechno věděli. Petra mě měla připravit na nástup holčičky se speciálními vzdělávacími potřebami ze školky k nám do první třídy. Jako asistentka pedagoga jsem o ní potřebovala informace, jak s ní pracovat. Domluvily jsme se, že se poslední týden prázdnin setkáme a budeme pracovat s holčičkou společně, abych se o ní něco dozvěděla. Ale to se nestalo. Setkala se se mnou jen její kolegyně, také učitelka v MŠ, Lucie. Ta mi řekla, co musím, co nesmím, že je potřeba rodiče trošku tlačit, protože jsou laxní a holčička je agresivní a mohla by se jinak zabrzdit. Předala mi nějaké materiály a pomůcky. Mimo jiné i radu, že s ní mám trénovat obličejové svaly. Hodně taky kladla důraz na to, že si tuto holčičku vypiplala a že by byla nerada, kdyby se s ní zacházelo špatně. Spoléhala jsem na to, že zkušená učitelka určitě ví, co s holčičkou dělat a co ne, že mi informace předala správně, a postupovala jsem podle jejích instrukcí. Zmíněná učitelka Lucie za mnou chodila a kontrolovala holčičku, jak pokročila a jak s ní pracuji. Přestala s tím teprve ve chvíli, kdy rodiče holčičky zaujali zamítavý postoj na tu cvičební techniku. Po půl roce této práce mi totiž tatínek holčičky řekl, že trénink svalů je nevhodný, že jí jenom škodí.

Vše jsem popsala panu řediteli a on měl s paní učitelkou Lucií menší promluvu, aby se dál nevměšovala. Na to ona ale reagovala tak, že mně, panu řediteli i Hance řekla, že z jejího pohledu nejsem schopná s holčičkou pracovat. Takto se o mých schopnostech vyjadřovala vlastně už od mého nástupu, od této události už se to jen stupňovalo. Od té doby začali i někteří další rodiče zpochybňovat moji kvalifikaci a moji práci. Hledali chybičky na všem, co jsem ve škole i družině udělala. 

Učitelka Hana: Objevili se nespokojení rodiče. Začalo to pozvolna a nenápadně, pokračovalo to tak, že se scházeli na návsi a povídali si o tom, kdo z nás co dělá špatně. 

Asistentka Helena: Jedna z těchto maminek, která byla učitelkou na gymnáziu, měla zájem svoje metody přenášet k nám do školy. Panu řediteli například doporučovala, co bychom měly dělat a jak bychom měly učit. Tato maminka měla také výhrady k nabídce družiny. Sdělila nám, že její syn není ve družině spokojený, nabídka aktivit je pro něj málo pestrá. Požádala jsem maminku, aby mi poradila, co udělat, aby se její syn v družině cítil lépe. Na její popud jsme také rozeslali dotazník spokojenosti, podle kterého bylo 80 % rodičů spokojených. Jen tři maminky, z nichž jedna byla tato, byly nespokojené. 

Učitelka Hana: Tyto tři maminky se na otevřené otázky v dotazníku vyjadřovaly téměř doslova stejně, takže to zřejmě psaly společně.

Asistentka Helena: Maminka zmíněného chlapce pak vydala svůj vlastní dotazník pro rodiče. Na svolení k distribuci dotazníku se tato maminka pana ředitele neptala, tato aktivita šla úplně mimo školu. My jsme výsledky dotazníku neviděly, viděl je jen pan ředitel. Ale podle všeho z něj vyplývalo, že 80 % rodičů je nespokojených a požadují naši výměnu. Výsledky tohoto dotazníku byly tedy přesně opačné.

Učitelka Hana: Pan ředitel nám řekl, že nám tyto informace ani nemůže dát přečíst, že to dopadlo úplně hrozně. 

Jak probíhala ve škole distanční výuka?

Učitelka Hana: Původně jsme se jako personál školy domluvili s panem ředitelem na konkrétním rozvrhu online vyučovacích hodin. Rodiče byli ale nespokojení.

Asistentka Helena: Pan ředitel rodičům i v distanční výuce vycházel vstříc tak moc, že to bylo na úkor nás dvou. Někteří rodiče neustále sledovali, jak učím, co posílám, jak opravuji. Stalo se třeba, že jsme v textu měli jedno písmenko, které jsme zatím s prvňáčky nedělali, bylo v plánu až za dva týdny. Načež jedna z těch tří nespokojených maminek napsala dlouhý e-mail o tom, že pochybuje o mojí kvalifikaci, že by se to stávat nemělo, že jsem udělala chybu a že to je vůči dětem špatně. Rozeslala to všem rodičům, já jsem v kopii ale nebyla. Zjistila jsem to tak, že jsem měla odpoledne telefonát od jedné maminky, která mi volala s velice povzbudivým tónem, ať to nevzdávám, že mi fandí a že je víc rodičů, kterým se moje práce líbí, a že se nemám nechat odradit. Když poznala, že nevím, o co jde, přeposlala mi ho. Rodiče se za mě postavili na třídní schůzce, i když nemuseli, a proti této mamince se někteří ohradili. O dva nebo tři měsíce později byla další třídní schůzka, kde asi hodinu jedna z těchto tří nespokojených maminek řešila moji kvalifikaci. Tam už jsem zastání rodičů neměla. Už to bylo únavné pro všechny, takže se jim ani nedivím.

Učitelka Hana: Nároky na Helenu pak přicházely dost lavinově. Rodiče, nejvíce ti, kteří se dobře znali s učitelkou Lucií z mateřské školy, chtěli pořád víc a víc. Podle nich bylo málo aktivit v družině, byly málo pestré, málo her, špatné hry. Ptali se jí, jestli vůbec stíhá svoji práci, a prý by se měla víc snažit. Jak to, že neodpověděla na e-mail v osm nebo v deset večer, nebo dokonce v půl jedné ráno? Pořád chtěli víc a víc, všechno jim bylo málo.

Asistentka Helena: Abych to shrnula, začalo to učitelkou Lucií z mateřské školy, která zpochybňovala moji práci. A protože se dobře znala s ostatními rodiči, myslím si, že ona stála za tím, že rodiče začali pochybovat také. Začali na mě navalovat další a další požadavky, přišlo mi, že mě zkouší, jestli to zvládnu. Když zjistili, že zvládnu, přitvrzovali. Učitelka Lucie mě i Hanku přestala zdravit.

To vypadá jako naschvály.

Asistentka Helena: Přesně tak, mně z toho bylo trapně a je mi z toho trapně doteď, když si na to vzpomenu. Třeba se ptala pana ředitele, jestli jsem svoji maturitu dokončila se samými jedničkami. Vyptávala se taky blízkých osob kolem mě, jak zvládám svoje tehdy probíhající studium učitelství pro druhý stupeň ZŠ na vysoké škole. Myslím si, že takové chování na pracoviště nepatří. Ze strany její i ze strany rodičů, se kterými kamarádila, se tlak zvyšoval, a na mě toho začalo být moc. Takže jsem začala přemýšlet, že odejdu, že to nemám zapotřebí. Ptala jsem se taky sama sebe, proč to najednou nefunguje? Pořád jsem hledala chybu u sebe.

Pan ředitel měl nakročeno do důchodu, přemýšlel, co bude se školou po jeho odchodu do penze?

Učitelka Hana: Učitelka Lucie už před mým nástupem pana ředitele varovala, ať mě nepřijímá, že někde něco slyšela, a ať si to rozmyslí. Dal mi šanci, na její varování nedal. Byl otevřený a bezelstný, avizoval, že mě našel jako svoji nástupkyni.

Když potíže s rodiči nastaly, jak na to pan ředitel reagoval?

Učitelka Hana: Helena měla desky s úkoly pro holčičku se speciálními vzdělávacími potřebami – o které už byla řeč na začátku rozhovoru – a musela je všechny plnit. Divila jsem se, kdo to po ní všechno chce. Říkala, že všechna ta cvičení, logopedii a míčkování jí nařídila učitelka Lucie. Měla neustále nějaká doporučení a mně bylo divné, proč do toho pořád mluví. Rozhodla jsem se zapojit. Dost temperamentně jsem jí řekla, že její chování je neakceptovatelné. To bylo ráno asi v půl deváté. Pan ředitel ještě to dopoledne přijal telefonát z obce, že se má dostavit něco vysvětlit. Nastalo velké pozdvižení v celé vesnici. Pan ředitel přišel celý špatný a ptal se, jak jsem si to mohla dovolit, že učitelka Lucie má přece dlouhou praxi. Nechal vše uležet a do dvou týdnů jsem byla vyzvána k omluvě. S omluvou jsem souhlasila kvůli způsobu, jakým jsem to podala – byla jsem tenkrát už opravdu naštvaná. Tak jsme se sešli já, Helena, pan ředitel a učitelka Lucie v ředitelně. Já jsem se omluvila za způsob podání. Podali jsme si ruce a pan ředitel to považoval víceméně za vyřízené. 

Asistentka Helena: Ještě je potřeba říct, že mi učitelka Lucie řekla, že ona to lidsky přijímá, ale co se bude dít dál na obecním úřadu, ona ovlivnit nemůže. Všichni jsme ale věděli, že právě ona obecní úřad ovlivňuje. 

Jak se k situaci stavěl zřizovatel – obecní úřad? 

Asistentka Helena: Z ničeho nic se na webu obce objevilo, že se zastupitelstvo a školská rada dohodly, že celý pedagogický sbor bude vyměněn.

Učitelka Hana: Usnesli se, že celý školní personál, já, Helena i pan ředitel, odejde. Jinak byli údajně rodiče příštích prvňáků rozhodnutí nezapsat je do první třídy. Přislíbili nám, že nám vyplatí dvouměsíční plat, pokud do konce března podepíšeme dohodu o ukončení pracovního poměru k 30. červnu.

Jak vše vnímaly děti?

Učitelka Hana: Děti začaly být málomluvné. Začaly sledovat, co si mezi sebou povídáme.

Asistentka Helena: Byla tam velmi nepříjemná atmosféra, děti vůbec nevěděly, jak se k nám mají chovat. Zdálo se mi, že jsou asi bohužel nějak navedené z domova. Skupinky už se netvořily jako dřív, děti, které byly nějakým způsobem ovlivněné, se držely spolu. Ostatní děti se držely zvlášť.

Rozhodly jste se, že obě, společně s panem ředitelem, odejdete. Jaká byla reakce dětí na váš odchod?

Učitelka Hana: Já osobně jsem vnímala neutrální reakci. Děti to braly tak, že odejde jedna učitelka a přijde jiná, z jejich strany v tom nebyly žádné emoce.

Asistentka Helena: Já jsem reakci vnímala jen u pár dětí. Některé děti stejně odcházely do jiné školy, tak ty to asi moc nezajímalo. Vím ale, že jeden chlapeček dával najevo, že nás má rád a kvůli tomu se s ním syn té už zmiňované maminky, které organizovala mimoškolní anketu, nebavil, začal si z něj dělat legraci a začal ostatní děti poštvávat proti němu. Ke konci byly některé vztahy mezi dětmi bohužel nepřátelské. Jak ale říkala Hanka, celková reakce dětí byla spíše neutrální až apatická.

Jaká byla reakce ostatních rodičů? 

Učitelka Hana: Když jsem odcházela, tak se se mnou rodiče bavili jenom stranou, odděleně od ostatních rodičů. Co mi chtěli říct, neřekli před ostatními rodiči a celou skupinkou. Mně to přišlo velmi zvláštní. 

A co vám řekli?

Učitelka Hana: Vesměs že mi děkují, že jsem se o děti dobře starala a hodně je toho naučila. Že dětem budu chybět, že je jim to líto a že nesouhlasí s tím, co se dělo. Napadalo mě, že se mohli ozvat a mohlo vše dopadnout jinak. Mohli něco udělat, abychom tam vydržely a znovu tam začaly dobře fungovat. To se ale nestalo, takže jsme se rozloučili. Rozloučili jsme se v dobrém a s některými rodiči o sobě pořád víme, pořád mám díky nim informace o tom, co se ve školce a škole děje. Z jejich strany to bylo docela hezké rozloučení, i když hořkosladké.

Objevily se u vás v průběhu toho, co se dělo, nějaké psychické nebo tělesné obtíže?

Asistentka Helena: U mě určitě. S tím vlastně souviselo i moje rozhodování o odchodu ze školy. Když se začaly hromadit stížnosti a hledání chybek, moje první myšlenky byly, že tohle nemám zapotřebí, že tohle nemůžu zvládnout psychicky ani fyzicky. Měla jsem obrovské migrény, do školy jsem chodila se strachem, bála jsem se otevřít dveře, bála jsem se příchozích e-mailů. Bylo mi neustále špatně od žaludku. Začala se mi zhoršovat pleť, měla jsem kožní problémy. Potom jsem onemocněla, dostala jsem Covid-19. S těmito všemi problémy jsem byla doma tři měsíce. Kompletně jsem se z toho dostala až koncem prázdnin, kdy už všechno bylo za mnou. Ze školy jsem odešla k 30. červnu, ke konci školního roku. 

Jaký je osud školy po vašem odchodu?

Asistentka Helena: Nový pan ředitel je kvalifikovaný tělocvikář pro druhý stupeň. Ze školy aktuálně odchází nová učitelka. Řekla, že to tam nemá zapotřebí. Zaskakuje za ni asistentka, která je vyučená kadeřnice. Další chce odejít i učitelka ve školce, která tvrdí, že to, co si k ní dovolují rodiče, nemá obdoby a nikdy to nezažila. V družině občas zaskakuje i domovnice. S kvalifikací není najednou problém. 

Co byste z pozice pedagogů, kteří mají negativní zkušenosti s přístupem rodičů, vzkázaly rodičovské veřejnosti? 

Asistentka Helena: Myslím, že by si rodiče měli zjistit, co práce pedagoga obnáší. Opravdu to není o tom, že si sedneme ve sborovně, dáme si kávu, poklábosíme, pak jdeme na 45 minut učit, a tak pořád dokola. Naše práce, všechna administrativa, všechno, co jsme řešili, obzvlášť v covidové době, všechny technické věci, které jsme se museli naučit, to je neviditelná práce. Laik to prostě nemůže vidět, pokud mu to někdo nevysvětlí, takže je velice jednoduché ukázat na někoho prstem a říct, že bere peníze za to, že nic nedělá. 

Učitelka Hana: Přesně tak. Řekla bych, že to je o důvěře, že učitel se snaží v rámci své profese dělat maximum. Pokud má rodič pocit, že maximum nedělá, nebo není z různých důvodů spokojený, potom jsou další možnosti. Ale určitě by to nemělo dospět do fáze, kdy se rodič pustí do učitele, to je špatně.

A co byste vzkázaly zřizovatelům škol? Obecní úřad ve vašem příběhu měl také poměrně zásadní roli.

Asistentka Helena: Aby lépe komunikovali, častěji se scházeli, debatovali a neříkali nic o nás bez nás. To je cesta do záhuby. 

Učitelka Hana: Mně přijde trošku zoufalé, když učitel, který je pod palbou šikany, nemá žádnou oporu, natož aby mu dal někdo za pravdu a pomohl mu. Přála bych si nějaké instituce, kde se přímo učitel může odvolat, aniž by ho to stálo dobrou pověst a místo. Reputace na malých městech je potom určitě problém.

Asistentka Helena: Všichni zmínění nám svým počínáním paradoxně zařídili spokojenou budoucnost, což je i moje poselství pro paní učitelky a pány učitele v podobných situacích. Nebojte se odejít, není to ostuda, neplýtvejte svým časem ani snahou na někoho, kdo si toho neváží.

Děkujeme za rozhovor.

Ve druhém návazném článku přineseme vyjádření odbornic Mgr. Veroniky Doležilové, právničky a expertky v Národním pedagogickém institutu ČR, a Bc. Lenky Kocumové, ředitelky MŠ a krajské konzultantky Národního pedagogického institutu ČR, k jednání zřizovatele, školní rady, ředitele školy i k možnostem řešení situace pedagogickými pracovnicemi.