logo
logo
Problémy ve škole: které z nich patří dětem a které učitelům? A jak si s nimi poradit? 1. část

Problémy ve škole: které z nich patří dětem a které učitelům? A jak si s nimi poradit? 1. část

23.09.2022
Kateřina Pokorná
Učitel/učitelka
Je přirozené, když mají učitelé některé děti raději než jiné? Mohou i tak být spravedlivými učiteli? Má být učitel vždy vyrovnaný a nezaujatý? Měli by všichni učitelé-kolegové vystupovat vůči dětem jednotně? Proč je důležité, aby učitel zůstal autentický, a jak rozpoznat, jestli určitý problém ve výuce patří opravdu učitelům, nebo jestli na sebe přebírají i problémy, které ve skutečnosti patří dětem? Více se dozvíte v textu.
Obrázek článku

Ilustrační foto | FOTO: Freepik


Hranice vnímání přijatelného a nepřijatelného chování dětí je u každého učitele jiná 

Nejprve se pojďme zaměřit na koncept přijatelného a nepřijatelného chování. [1]


Příklad:

Během výuky vidíte, jak si jedno z dětí čte pod lavicí časopis místo toho, aby se věnovalo cvičení, na kterém právě pracujete. 


Jaký to ve vás vyvolá pocit? Chování žáků v nás vyvolává různé emoce, od pozitivních přes neutrální až po negativní. Někde zhruba uprostřed této škály si můžeme představit hranici, která pomyslně rozděluje to, co je pro nás přijatelné, od toho, co už považujeme za nepřijatelné. 


Když si vzpomenete na své vlastní dětství, možná si vybavíte velmi tolerantní učitele, kterým vadilo jen máloco z vašeho chování. A naopak, nejspíš si vzpomenete i na učitele, kteří byli k vašemu chování velmi kritičtí. Mohli bychom říct, že učitelé z první vzpomínky byli obecně více přijímající, kdežto ti z druhé vzpomínky méně. Kritičtější učitelé většinou věří, že svým postojem dětem pomáhají k lepším výkonům a k lepšímu chování. Tento přístup však má svá rizika. Děti mohou mít z kritiky učitele strach a pokud dítě zažívá silné emoce, rozumové uvažování jde v tu chvíli stranou, dítě dělá chyby a jen těžko se učí něco nového. [2] Čím silnější negativní pocity dítě zažívá, tím obtížnější pro něj bude soustředit se na výuku. 

Každý učitel je tedy jiný: někdo je přirozeně více přijímající a tolerantní a někdo zase přísnější a kritičtější. Totožné chování dětí zkrátka v každém vyvolává jiné pocity. Některým učitelům například příliš nevadí pozdní příchody žáků, kdežto jiné učitele to rozčiluje. 


Můžeme ale zaznamenat také to, že stejné chování u jednoho dítěte učiteli vadí a u druhého ne. Nikdo z učitelů nedokáže přijímat všechny děti úplně stejně. Někdo je nám sympatický více, někdo méně. To je přirozené. Někteří učitelé navíc mají větší pochopení pro dívky nebo pro chlapce, jiní jsou zase tolerantnější k mladším dětem. 

To, do jaké míry jsme přijímající vůči dětem, ovlivňuje také to, jaké s nimi máme zkušenosti z minulosti. Když bude chtít jít během písemné práce na toaletu hoch, který v minulosti příliš nerespektoval pravidla, můžeme mít strach, že se chystá podvádět. Kdežto když bude chtít jít dívka, která nám vždy připadala velmi poctivá, nejspíš se tolik bát nebudeme. Znamená to, že nelze být jako učitel spravedlivý? To, že stejné chování vnímáme u různých dětí jinak, je přirozené a nedělá to z nás nespravedlivé lidi. Záleží na tom, jak s tím, co cítíme, naložíme.


Pokud ale chceme zůstat autentickými (a brzy si řekneme, proč je to tak důležité), děti musí vědět, co nám doopravdy vadí a co ne, tedy kde je naše hranice vnímání přijatelnosti a nepřijatelnosti jejich chování.



Hranici vnímání přijatelnosti a nepřijatelnosti chování dětí ovlivňují i vnější faktory

Ať už vám chování dětí vadí častěji a jste více kritičtí, nebo naopak více přijímající, jste takovými pořád? Cítíte se vždy, za všech okolností a vůči všem dětem stejně? 


Asi každý učitel zná situaci, kdy mu například ráno nevadí, že jsou děti hlučné, a odpoledne, kdy je po celodenní výuce vyčerpaný, ho tentýž hluk rozčiluje. Je přirozené, že se naše pocity během dne mění. Zkuste si představit tuto situaci: právě jste se dozvěděli, že jste vyhráli deset milionů korun a budete si tak moci splnit něco, o čem jste celý život snili. Jak budete v tu chvíli reagovat na chování dětí? Nejspíš vám nebude vadit ani to, co by vám za jiných okolností vadilo. A naopak, když vám nebude dobře, budete unavení, hladoví nebo smutní, nejspíš zjistíte, že jste mnohem méně tolerantní než, když se cítíte dobře. To, jestli jsme přijímající více či méně, totiž nezávisí jen na naší osobnosti, ale i na dalších faktorech, a jedním z nich je naše momentální rozpoložení.


Spravedlivý učitel

Kdybychom měli popsat, jaký by měl být ideální učitel, většina dětí i dospělých do popisu zařadí slovo „spravedlivý“. (Spravedlivý učitel podle dětí často znamená, že dodržuje pravidla, která chce po dětech, nikomu nenadržuje, při konfliktu vyslechne obě strany apod.)

Děti si přejí mít spravedlivé učitele, stejně jako my dospělí chceme mít spravedlivé nadřízené. 


Spravedlnost ale nemusí (a ani nemůže) znamenat, že máme ke všem dětem stejný vztah. To, že naše pocity nejsou stálé (mění se i podle vnějších okolností), anebo že k některému dítěti cítíme více nebo méně sympatie, neznamená, že nejsme spravedliví učitelé. Z psychologického pohledu tedy není možné mít pořád stejné pocity vůči chování dětí – nejsme stroje, jsme lidé. Znamená to jen to, že jsme lidmi. Americký psycholog Thomas Gordon říká, že „být člověkem nevyhnutelně znamená být nestálý – proměnlivý, kolísavý, nepředvídatelný“. [3]


Co tedy změnit můžeme? Dbát na to, abychom s dětmi v různých situacích komunikovali otevřeně, autenticky, „za sebe“, upřímně; například jim vysvětlovat, sdělovat, co nám aktuálně vadí, kde je naše hranice vnímání přijatelnosti a nepřijatelnosti chování a jaké máme skutečné pocity v určité situaci.


Buďme autentičtí!

Děti jsou velmi vnímavé k naší neverbální komunikaci. K naší mimice, gestům, k barvě hlasu. Zakrýt naše skutečné pocity je velmi těžké, až nemožné. Když naše neverbální komunikace není v souladu s tím, co říkáme, děti z toho můžou být zmatené. Navíc mohou mít pocit, že učitel je falešný, neupřímný nebo pokrytecký. Je to jedna z věcí, která dětem na dospělých vadí nejvíc. [4] Navíc je těžké navázat vztah s někým, jehož chování nás mate nebo nám připadá neupřímné. Kvalita vztahu mezi dětmi a učitelem je přitom pro vyučování klíčová. Když jsme autentičtí, projevujeme své skutečné pocity, dáváme dětem šanci být ohleduplnými. Když děti vědí, že je učitel unavený a bolí ho hlava, je velká šance, že se budou chovat tiše, pokud s ním mají dobrý vztah. Mnohé učitele, kteří to vyzkoušeli, překvapilo, jak ohleduplné děti dokáží být. Pedagogy, kteří jsou autentičtí, navíc přijímají studenti pozitivněji, jak ukazuje výzkum Národní asociace pro komunikaci. [5]


Pro spoustu učitelů může být úlevné uvědomit si, že se nemusí ve stejné situaci s dětmi cítit a chovat pokaždé stejně. Že je normální, když nám stejné chování jednou vadí a jednou ne, podle toho, v jakém jsme momentálním rozpoložení. Že je v pořádku mít k některým dětem lepší vztah než k jiným. A že učitelé nemusí vždy vystupovat jednotně se svými kolegy. 

(Určitě už jste se setkali s názorem, že učitelé z jedné školy by měli vystupovat vůči dětem jednotně. Protože jsme ale každý jiný, bylo by téměř nemožné za všech okolností vystupovat jednotně – museli bychom předstírat, že nám nějaké chování dětí vadí nebo naopak, že nám nevadí.)


A komu tedy patří problém?

Koncept vnímání přijatelného a nepřijatelného chování nás přivádí k tomu, abychom následně dokázali bezpečně rozpoznat, čí problém v určité situaci nastává – jestli učitele, nebo dítěte. Když chování dítěte vyhodnotíme jako přijatelné, je jasné, že nám, učitelům, žádné problémy nepůsobí. Pokud však nějaké chování pociťujeme jako nepřijatelné, máme problém. 


Podle Thomase Gordona je problém toho, koho konkrétně a skutečně ovlivňuje. 


Můžeme se zeptat sami sebe: 

  • Má to, jak se dítě chová, skutečný dopad na mě samotného? 

  • Zasahuje toto chování doopravdy do mých potřeb? 

  • Nebo je to ve skutečnosti problém dítěte?


Příklad 1:

Martina se během vyučování často hlasitě směje. Dívka každopádně výuku zvládá dobře, veselé pošťuchování a smích v hodině její potřeby nijak nenarušuje. Může se ale jednat o narušení potřeb učitele, který má jasnou představu, jak by se žáci měli během vyučovací hodiny chovat a reaguje na porušení kázně. 


Příklad 2:

Martina se během vyučování často hlasitě směje. Může se jednat o problém dívky, která má poruchu pozornosti a aktivity, a zároveň i problém rodičů, kteří zatím obtíže dívky s nikým nekonzultovali. Potřeby Martiny nemusí být vůbec naplněny – dívka se nemusí ve výuce cítit dobře, může pociťovat duševní neklid a nudu. Tyto stavy „zahání“ smíchem. Samotný učitel ale takové chování ještě nemusí vnímat jako nepřijatelné a zasahující do jeho potřeb. 


Příklad 3: 

Dítě učiteli řekne, že se o jeho hodinách nudí, že se z nich za celý rok nic nenaučilo. Učitel vidí, že dítě nedávalo celé dny ve škole pozor. Na zmíněný příklad je možné nahlížet tak, že jde o problémy dítěte – když si žák stěžuje, že se v hodinách nudí, říká, že se nic nenaučil nebo celé dny nedává pozor – to vše jsou problémy, které patří dětem. I když v některých situacích můžou zasahovat i do potřeb učitele, tzn. může se také jednat o problém učitele. 




Možná si teď říkáte: „Přece ale nebudu tyto problémy dětí ignorovat jen proto, že do mých potřeb nezasahují?“ S tím lze plně souhlasit. Děti by na své problémy neměly být samy a my učitelé bychom měli řešit oba druhy situací – situace, kdy máme problém my, i situace, kdy mají problém děti. 


Nejprve ale musíme umět od sebe obě situace správně odlišit, protože každá z nich bude mít jiné řešení, jak si řekneme ve druhé části článku.


Zdroje:

[1] GORDON, T. (2015). Škola bez poražených: praktická příručka efektivní komunikace mezi učitelem a žákem. Praha: Malvern, s. 39

[2] KOPŘIVA, P. a kol. (2008). Respektovat a být respektován. 3. vyd. Kroměříž: Spirála, s. 8990


[3] GORDON, T. (2015). Škola bez poražených: praktická příručka efektivní komunikace mezi učitelem a žákem. Praha: Malvern, s. 44


[4] GORDON, T. (2015). Škola bez poražených: praktická příručka efektivní komunikace mezi učitelem a žákem. Praha: Malvern, s. 47


[5] JOHNSON, Z. D., & LABELLE, S. (2017). An examination of teacher authenticity in the college classroom. Communication Education66(4), 423439.

Mohlo by Vás zajímat

Porouchaná identita? Jak citlivě mluvit s transgender a nebinárními studujícími

Transgender a nebinární studující patří v rámci českého školství k nejohroženějším skupinám. Jejich potřeby nezastupuje žádná profesní organizace, navíc je provází společenské stigma. Inkluzivní přístup k této skupině přitom začíná zvoleným jazykem. Jak hovořit s trans a nebinárními studujícími?

Kája není kluk, je to holka. Příběh transgender žákyně základní školy

Tento rozhovor nabízí pohled do života jedenáctileté Káji a její rodiny, zdůrazňující význam podpory a akceptace transgender a nebinárních dětí ve školách a doma. Od chvíle, kdy rodina poznala, že Kája je transgender, se ji rodiče snaží vést cestou plnou lásky a pochopení. Jejich cílem je zajistit Káje co nejšťastnější a nejplnější život. Příběh osvětluje, jak důležité je předcházet nejistotě a nedostatku informací ve školním prostředí prostřednictvím předávání informací a pravidelné komunikace rodiny a školy.

Multikulturní výchova mírní strach i předsudky. Žáky vede k toleranci

Každý z nás se dříve či později setká s cizinci nebo žáky z jiných kultur. Je tak dobré na to svou třídu připravit v rámci multikulturní výchovy, která dětem pomůže se zvládáním obav, předsudků a stereotypů a dovede je k větší toleranci i respektu vůči všemu odlišnému.

Zobrazit další články