Když chcete předejít syndromu vyhoření, hodí se mentoring, zpětná vazba i diskuse v komunitním kruhu. Přinášíme vám jednu z možných cest, na kterou se pedagog může vydat.

Ilustrační foto | FOTO: APIV B

„Zpětná vazba mentora pro mě byla užitečná a ani to moc nebolelo. Daleko horší byla „horká židle“ v komunitním kruhu, tam mi to děti opravdu osolily…“

Jana je kvalifikovaná a aktivní učitelka přírodovědných předmětů, která působí na Základní škole profesora Švejcara v Praze. Jako třídní převzala osmou třídu po kolegovi, který odešel ze školy, a žáci ji nerespektovali. Ve velkých nesnázích požádala vedení o možnost mentoringu, její škola této služby již využívala.

Tento text navazuje na článek Mentoring ve školství jako prevence syndromu vyhoření a dále popisuje práci mentora s učitelem z pohledu učitelky Jany i mentorky Martiny Habrové. Doplňuje je zástupkyně ředitele školy Iva Šagátová. (Jméno učitelky jsme změnili.)

Martina Habrová: V rámci tohoto projektu (APIV-B – Podpora společného vzdělávání v pedagogické praxi) je pro každého učitele k dispozici dvacet pět hodin, z nichž většina by měla být věnována přímé práci s učitelem, jako jsou konzultace, ale i např. návštěvy hodin. Jsem APIV vděčná za to, že mentoring nenastavil striktně, umožňuje to flexibilitu v přístupu. S někým je to hlavně dialog, někdo chce spíš jen konzultaci, jak se chovat k nějakému konkrétnímu dítěti. Nebo je zakázka naopak komplexnější. Jedna paní učitelka mě nedávno poprosila o vedení, jak pracovat s hlučnou třídou a nevysilovat se při tom. Pozvala mě k sobě do třídy a přímo chtěla, abych si všímala situací, kdy podle mě „ulítává“. Společně hledáme, jak to dělat jinak. Začaly jsme tím, že jsme změnily uspořádání lavic ve třídě, aby mezi ní a dětmi nebyla taková vzdálenost. 

S Janou jsem pracovala formou konzultací, ale i přímým, tandemovým působením ve třídě. S její třídou jsme zorganizovaly dva „sdílecí“ komunitní kruhy.

Komunitní kruh

Jana:

Byla to taková „horká židle“ a musím říct, že jsem se zapotila. Pravidlo bylo takové, že děti mohou mluvit o všem, o čem potřebují a o čem chtějí. Samozřejmě při respektování pravidel slušného chování. Měly možnost říct vše, co se jim na našem vztahu nelíbí. Jsem ráda, že jsem to podstoupila, vyčistilo to vzduch. Věřily věcem, které byly naprosté fámy. Například, že kolega odešel kvůli mně a že když jsem třídu přebírala, byla jsem již proti ní zaujatá. 

Martina Habrová:

Byli upřímní, ale podle mě také celkem kultivovaní, nezvrhlo se to. 

Iva Šagátová:

Velmi důležitým prvkem mentoringu je podle mě mediace a mentorka v tomto případě výborně působila jako mediátor. Ta třída byla složitá sama o sobě, to se tak někdy přihodí, a vše se ještě dále zkomplikovalo odchodem pana učitele. A složité to neměla jen nová paní učitelka, ale i ty děti. Nabídli jsme jim konzultace s psycholožkou a mnoho z nich toho využilo.

Martina Habrová:

Myslím, že k tomu přispěly i ty dva komunitní kruhy, které jsme uspořádali. Zdálo se mi, že i díky nim děti pochopily, že někdo stojí o jejich názor a o to, aby se cítily dobře. 

Iva Šagátová:

I děti se v tomto procesu učí, že je dobré si umět říct o pomoc, že je možné přiznat, když si nevíme rady, že pomoc psychologa, mediátora nebo mentora patří k celoživotnímu učení a seberozvoji. Myslím, že se jim to v životě bude hodit.

Jana:

Nyní se v naší společné práci s mentorkou věnujeme tomu, jak s dětmi co nejlépe pracovat. Od fáze sebezpytování jsme přešly ke konkrétním technikám. Martina mi teď pomáhá jako druhé oko. Víc hlav víc ví.

Martina Habrová:

S Janou pracujeme i přímo ve třídě, máme něco jako tandemovou výuku a já jí ukazuju některé „fígle“. Jako bývalá metodička prevence a speciální pedagožka, kdy jsem působila na různých typech škol, jsem zažila spoustu situací, a tak se moje zkušenosti a nápady někdy hodí. A Jana hned může posoudit, zda to zafungovalo, nebo ne. Některé znalosti přicházejí až s lety praxe. Učitelé mohou být různí a rozhodně nemusejí být dokonalí. 

Sebereflexe učitele

Co jim ale nesmí chybět, je férovost a schopnost sebereflexe, a také odvaha se omluvit, když něco neudělají dobře. Když jsme se s dětmi v rámci onoho komunitního kruhu bavili o tom, kdy to má u nich učitel „zavřené“, popsali to takto: je to takový ten učitel, co nakráčí nebo přímo vlítne do nějaké situace, zařve, zbrkle něco rozhodne, někoho obviní a zmizí, a pak se ukáže, že neměl pravdu, že to bylo nespravedlivé. V provozu běžných škol je to dost časté, učitelé sahají k instantním a nedomyšleným řešením, jak třídu „zpacifikovat“, aniž by vůbec pořádně věděli, o co jde. Nejen že to nefunguje, ba co hůř, jen tím děti proti sobě popudí. 

Iva Šagátová:

Impulz pro mentoring v naší škole vychází od vedení, ale pak už si zakázku řídí učitel a mentorka samostatně. My jako vedení do toho nezasahujeme. I když se třeba zakázka nakonec ubírá jiným směrem, než to na začátku vypadalo, nevadí. Máme důvěru ve zkušenou mentorku a věříme i našim učitelům. Bereme to jako velmi diskrétní, až niternou záležitost, která probíhá mezi mentorem a pedagogem za zavřenými dveřmi. Žádné reporty nevyžadujeme. Pro nás jsou důležité výsledky. V případě mentoringu to znamená vyrovnanější a empatičtější učitel, vybavený větší schopností adekvátně jednat. S dětmi, rodiči, učiteli i vedením. A skoro si myslím, že bez náležité profesionální podpory, jako je mentoring, supervize nebo tandemové učení, je nemožné chtít od učitelů takový výkon, jaký si dnešní doba žádá. Jen málokdo umí jen tak od přírody všechno, co se dnes od učitelské profese očekává.