Jak aktivizovat žáky? Nechte je uspořádat třídní schůzky či ohodnotit výuku

Zdroj: Autorský tým APIV B

Formativní hodnocení nesrovnává žáky mezi sebou, ale spíše se zaměřuje na dosahování učebních cílů a pokroků u každého z nich. Pro učitele ovšem někdy bývá složité nové postupy zavést. Pro začátek se hodí vyzkoušet pět strategií zaměřených na motivaci a aktivizaci žáků od expertů Dylana Wiliama a Siobhán Leahyové, které si představíme v článku. Jejich postupnou realizací mohou pedagogové nejen nadchnout děti pro školní práci, ale i vzdělávání obecně.

Motivace a aktivizace

Motivaci známe jako „souhrn vnitřních i vnějších faktorů, které vzbuzují, aktivují, dodávají energii lidskému jednání a prožívání“. Také usměrňuje člověka určitým směrem, ovlivňuje způsob dosahování výsledků či vztahy k ostatním lidem a ke světu obecně. [1] 

Aktivizace je „šířeji nespecifické označení úrovně aktivity, vybuzenosti, založené na smyslové, žlázové, hormonální a svalové připravenosti k činnosti“. Nové podněty vyvolávají vzrůst aktivizace, přičemž jejich opakování snižuje výsledek až k nule. Mezi lidmi jsou však v tomto ohledu značné individuální rozdíly: někoho obtížná situace aktivizuje, u jiného pak může vyvolat chaotické jednání. [2] 

Pět strategií v zavádění formativního hodnocení 

1. Objasňování, sdílení a porozumění cílům učení a kritériím úspěchu;
2. Organizování efektivní třídní diskuse, aktivit a zadávání úloh, kterými získáme důkaz o učení;
3. Poskytování efektivní zpětné vazby, která podporuje učení a posouvá je vpřed;
4. Aktivizování žáků jako zdrojů učení pro sebe navzájem;
5. Aktivizování žáků jako „vlastníků“ svého učení.

Ačkoli nelze přesně vymezit, které strategie jsou pouze motivační či aktivizační, můžeme shrnout, že první až třetí body jsou velmi důležité pro motivaci žáků, kdežto čtvrté a páté směřují k aktivizaci. My se blíže podíváme především na pátý bod, protože myšlenka „vlastníků svého učení“ je u nás stále ještě poměrně neobvyklá, i když ji lze snadno zavést do výuky.

Aktivizování žáků jako „vlastníků svého učení“ 

Jedním z nejdůležitějších úkolů učitele je rozžehnout v žácích touhu po vědění, a to bez ohledu na to, jaké učivo zprostředkovává. Podle Dylana Wiliama je totiž již nyní více než jasné, že žáci budou potřebovat v budoucnosti jiné znalosti, než které jim dá škola. Budou se tedy muset dovzdělat, neboť se zcela mění svět práce. A žáci, kteří budou mít sice výborný školní prospěch, ale nebudou ovládat („vlastnit“) své učení, nebudou schopni obstát. Role učitele je tak dnes paradoxně v tom, aby byl co nejméně žáky potřebován – protože žáci si pak budou více uvědomovat, kde se nacházejí v procesu učení toho či onoho učiva. Slovy Dylana Wiliama: „Vlastní-li žáci své učení, uvědomují si také, že zpětná vazba je jen podporou, nikoli obžalobou, a že jejich spolužáci jsou na jejich cestě užitečnými rádci,
a nikoli soudci.“

Klíčové faktory pro zvětšování „vlastnictví svého učení“ 

• Nastavení jednotlivých aktivit ve vyučování, aby byly v souladu s osobními cíli žáka – Pokud má žák možnost modifikace výuky směrem k tomu, co ho baví a k čemu pravděpodobně profesně směřuje, pak se může opravdu chtít učit podle smysluplného plánu.

Příklad: Ve 4. ročníku pedagog s žáky procvičuje koncovky podstatných jmen rodu mužského. Žáci uvedou pracovní pozici tatínka nebo jiného muže, ke kterému mají vztah. Spolužák jim určí pád a číslo, ve kterém slovo určí. Žák pak tento tvar použije ve větě.

• Propojování vynaloženého úsilí s úspěchem – Pokud žák získá reálnou představu o úspěchu, kterého může dosáhnout vynaloženým úsilím, rozpozná časem i to, co mu k cíli pomohlo, nebo naopak nepomohlo. Bude se tedy učit vlastními chybami.

Příklad: Učitel zadá žákům 2. stupně opakovací písemnou práci. Tuto práci neznámkuje, pouze opraví chyby a s žáky tyto chyby projde, znovu procvičí. Následně zadá žákům samostatnou práci na zopakování chybných částí testu. Poté tuto prověrku žákům zadá znovu. Tentokrát je již hodnocena známkami. Posléze v rámci komunitního kruhu žáci zhodnotí svoji práci, jaké úsilí ke zlepšení vyvinuli, jak se věnovali samostatnému procvičování a jak se odvedená příprava projevila ve výsledcích druhého testu.

• Zapojování žáků do plánování práce – Pokud učitel zapojí žáky do plánování úkolů, potažmo do jejich evidence a kontroly, učí tím žáky organizování práce. [3] 

Příklad: Žáci 5. ročníku v rámci projektového vyučování vedou imaginární novinovou redakci. Během 4 vyučovacích hodin mají za úkol připravit vydání svých novin. Musí si na základě diskuse rozdělit typové role (šéfredaktor, zástupce šéfredaktora, ilustrátor, redaktor, korektor apod.). Posléze probíhá redakční rada a rozdělení jednotlivých úkolů. Závěrem žáci vyhodnotí svou práci v týmu a přínosy své i svých spolužáků.

Jak žáky skutečně aktivizovat? 

Pokud chtějí učitelé skutečně aktivizovat žáky, mohou využít dvě konkrétní metody, jak je více zapojit a dát jim větší roli, než běžně mají.

1. Třídní schůzky vedené žáky

Proč nenechat žáky druhého stupně základní školy či středoškoláky, ať se více zapojí do třídních schůzek a zorganizují je pro své rodiče? Aby taková třídní schůzka byla úspěšná, musí se dobře naplánovat. Wiliam s Leahyovou nabízejí několik otázek, na které by bylo dobré pamatovat:

1. Co bylo tento rok zatím nejlepší?
2. V jakých předmětech se mně/nám vede nejlépe? Proč?
3. Jaké předměty považuji/považujeme za nejtěžší? Proč?
4. Co musím/musíme udělat, abych/abychom se v tomto předmětu zlepšil/zlepšili?
5. Jaká byla moje/naše docházka? 
6. Potřebuji/potřebujeme nějakou podporu? Jakou? Od koho?
7. Jak zvládám/zvládáme domácí úkoly?
8. Jakou věc chci/chceme udělat v tomto pololetí, abych/abychom zlepšil/zlepšili své učení?
9. Jakou pomoc potřebuji/potřebujeme od svých rodičů/učitelů?

Doporučuje se dát žákům například zalaminovaný seznam všech náležitostí k organizaci třídních schůzek, aby se na něco nezapomnělo. Výsledný formát třídní schůzky, její harmonogram i estetika celého setkání by pak měly být opravdu ponechány na uvážení třídy. Smyslem je vzájemné informování rodičů a žáků o školní práci, jejích výsledcích i školním či třídním klimatu jako takovém. (Manuál k přípravě třídních schůzek vedených žáky si můžete stáhnout v příloze pod textem.) 

2. Žáci jako pozorovatelé hodiny 

Není od věci dát žákům prostor ke komentování výuky, často může být jejich zpětná vazba užitečná, byť může být pro některé učitele bolestivá. Skutečná síla dobrých pedagogů je v tom, že si konstruktivní kritiku nevezmou osobně, ale zapracují připomínky a inspirují se jimi. Stanou se tak ještě lepšími učiteli, navíc mohou pak pociťovat vděk ke svým žákům. Dylan Wiliam ostatně použil tento princip i v rámci dokumentu BBC The Classroom Experiment, který dnes patří již mezi osvědčené formativní výukové materiály. 

Jeden ze žáků, Sid, který se zúčastnil tohoto experimentu, popsal začátek běžného dne ve škole takto: „Na začátku dne se mi do školy moc nechce, protože mě čeká dalších pět hodin, které jsou podle mě úplně zbytečné. A stejně se tam naučíte asi jen jednu věc, kterou si skutečně zapamatujete.“ Jiná žákyně z The Classroom Experiment, Emily, dodala: „Já jsem vlastně žádnému učiteli nikdy neřekla, co si o jeho hodině myslím, protože jsem se bála, co by si o mně myslel, že jsem drzá, když se vyjadřuju k jeho stylu učení.“ [4]

Jak zapojit žáky – pozorovatele 

Wiliam s Leahyovou doporučují připravovat žáky na role pozorovatelů ve skupině po deseti až patnácti osobách. Dále připomínají, že jsou vhodné smíšené dvojice, tj. chlapec a dívka. Čím starší žáci, tím může být reálně lepší náhled na metody učitele. Tuto techniku ale zvládnou i žáci posledních ročníků základní školy. Fáze přípravy skupiny žáků k tomu, aby se stali dobrými pozorovateli, by měla trvat dvě až tři hodiny:

1. Charakteristické znaky dobré hodiny a související důkazy 

Po společném prodiskutování tématu každá dvojice vybere alespoň jeden znak, který značí dobře odučenou hodinu – například srozumitelnost pokynů –, a navrhne důkazy, jak doložit existenci tohoto znaku ve výuce. Celkem by důkazů mělo být zhruba čtyři až šest, ne víc než deset. Takovým důkazem může být v případě srozumitelnosti pokynů třeba ověřovací otázka, na kterou žáci odpovídají na tabulku „ano“, či „ne“.

2. Trénování pomocí videa 

Nejdříve by bylo dobré podívat se společně na videozáznam obdobné hodiny z jiné školy a ověřit, zda navržené důkazy (viz výše) opravdu fungují. Dále je užitečné s žáky cvičně nasimulovat pokládání otázek učiteli ohledně sledované hodiny, například: „Mohl byste vysvětlit, proč jste…?“ Následně si žáci mohou vyzkoušet poskytování zpětné vazby.

3. Nastavování pravidel chování 

Je třeba si stanovit, jak by se pozorovatelé měli při zpětné vazbě chovat, jaké fráze lze použít – které jsou vhodné a které ne. Pravidla chování musí kromě jiného zahrnovat mlčenlivost.

4. Navržení formulářů pro pozorování hodiny 

Ne všechno z pozorování si člověk pamatuje, proto má smysl si před experimentem vytvořit formulář, kam si budou žáci moci zapisovat své postřehy.

5. Testování formulářů

V tomto kroku dojde k otestování navržených formulářů, ukáže se, které položky jsou užitečné a které jsou zbytečné. Navíc jsou ty kolonky, které obvykle zůstanou prázdné. 

6. Trénování poskytování zpětné vazby

K tréninku lze využít „Metodu akvárium“, kdy dva žáci dávají zpětnou vazbu třetímu, který představuje učitele z videoukázky. [5]

Po výše uvedené přípravě by měli být žáci schopni zastat roli pozorovatelů vyučovací hodiny a učitele, který ji povede. Mohou si tak vytvořit filmový štáb (kameraman, zvukař, režisér) a pustit se do nahrávání skutečné hodiny. Po ní může následovat rozbor žáků. 

Kam dál? 

Obě zmíněné metody vedou k aktivizaci žáků, výše jsme je popsali pouze stručně. Zájemci o hlubší pochopení mohou využít publikaci Dylana Wiliama „Zavádění formativního hodnocení“, kterou v roce 2016 vydala EDUkační LABoratoř. Tatáž společnost též pořádá kurzy DVPP věnující se mj. i formativnímu hodnocení.

Dylan Wiliam je známý mimo jiné tím, že využívá zvedání rukou u žáků pouze tehdy, pokud chtějí položit otázku. Nabízí učitelům – pokud se rozhodnou k této změně přistoupit – vzorový dopis pro rodiče, kde vysvětluje důvody k tomuto kroku. (Vzorový dopis si můžete stáhnout v příloze pod textem.) 

Ke stažení:

Příloha 1: Manuál k přípravě třídních schůzek vedených žáky.

Příloha 2: Vzorový dopis učitele rodičům

Zdroje

[1] MAREŠ, J., PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E. (2009). Pedagogický slovník. Praha: Portál, s. 127.

[2] HARTL, P. (1994) Psychologický slovník. Praha: Budka, s. 110.

[3] LEAHYOVÁ, S., WILIAM, D. (2016). Zavádění formativního hodnocení: Praktické techniky pro základní a střední školy. Praha: EDUkační LABoratoř, s. 165–166.

[4] LEAHYOVÁ, S., WILIAM, D. (2016). Zavádění formativního hodnocení: Praktické techniky pro základní a střední školy. Praha: EDUkační LABoratoř, s. 181–186.

[5] LEAHYOVÁ, S., WILIAM, D. (2016). Zavádění formativního hodnocení: Praktické techniky pro základní a střední školy. Praha: EDUkační LABoratoř, s. 187–191.