logo
logo
PODCAST 36: Psycholog Valerij Seničev z Běloruska o studiu a začleňování v České republice – díl 1.

PODCAST 36: Psycholog Valerij Seničev z Běloruska o studiu a začleňování v České republice – díl 1.

28.05.2023
Autorský tým PROP, NPI ČR
Učitel/učitelka
1. díl podcastu Marty Kozdas s Valerijem Seničevem, psychologem a kariérním poradcem, který na vlastní kůži okusil úskalí spojená se začleňováním studentů s odlišným mateřským jazykem do českého prostředí. Posluchači se v něm mohou dozvědět o jeho zkušenosti s integrací a osvojováním češtiny. Jaké pro něj bylo přijít v 18 letech do České republiky, naučit se rychle neznámý jazyk a začít studovat na vysoké škole? Co doporučuje studentům s OMJ v začátcích a čeho se naopak vyvarovat?



Z Minsku do Brna: Příběh jazykového dobrodružství a integrace

Valerij Seničev se přistěhoval do České republiky z rodného Minsku v Bělorusku až ve svých osmnácti letech, aby zde studoval na vysoké škole. Tím měl možnost porovnat oba vzdělávací systémy. V Bělorusku zažil školství, které bylo výrazně ovlivněno sovětskou érou a kde se uplatňovaly mnohé praktiky, které dnes již nejsou přijatelné, například přeučování leváků nebo vyučování výhradně frontální formou bez možnosti diskuse. Ačkoliv během jeho studia na jedenáctiletém gymnáziu došlo k některým zlepšením, Valerij tuto zkušenost vnímal jako to, co mu nevyhovuje. Naštěstí měl rodiče, kteří měli pokrokové a otevřené myšlení a uvědomovali si, co jejich dítě bude potřebovat v budoucnosti. Proto ho podporovali ve studiu cizích jazyků, a nakonec i při jeho studiu na vysoké škole v zahraničí. Už od čtyř let Valerij navštěvoval jazykové kurzy, které byly v tamějších podmínkách drahé (jeho matka za ně platila polovinu svého měsíčního platu). Kromě francouzštiny, ze které Valerij maturoval, se naučil anglicky a samozřejmě ovládal ruštinu a běloruštinu. Díky své matce, která pocházela z Ukrajiny, měl také pasivní znalost ukrajinštiny. Po dohodě s rodiči se Valerij nakonec rozhodl odjet studovat vysokou školu do České republiky.

Dne 14. září 2004 dorazil do nové země a jako mnoho dalších zahraničních studentů zamířil do Poděbrad. Tam se zapsal na intenzivní roční kurz českého jazyka pro cizince, který se konal v rámci Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy. Pro něj to byl značný kulturní šok, neboť se poprvé v životě setkal se studenty různých národností a etnických původů (na studentské koleji byl jediným studentem, který se vizuálně odlišoval od ostatních svou pletí).

Na počátku studia českého jazyka představovala znalost dalších slovanských jazyků výhodu, avšak později to mělo podle jeho názoru spíše negativní dopad a bránilo efektivnímu studiu češtiny. Vědomě si uvědomoval, že ačkoli používá českou slovní zásobu, stavbu vět stále uplatňuje podobně jako v ruském jazyce. Byl jedním z nejaktivnějších studentů kurzu, ale přesto si uvědomoval, že se stále nedokáže dostatečně dobře dorozumět například při návštěvě obchodu nebo na úřadě. Byl si vědom toho, že potřebuje aktivněji procvičovat češtinu a potřebuje získat více praxe v konverzaci.

S ohledem na svou vždycky ambiciózní povahu a touhu studovat psychologii na vysoké škole si byl vědom toho, že pouhá schopnost dorozumět se česky nebude stačit. Jeho cílem bylo ovládnout češtinu na co nejvyšší úrovni. Byl zařazen do skupiny studentů v rámci jazykového kurzu, kteří se připravovali na další humanitní studium na vysoké škole. Denně se učil český jazyk po dobu 6 hodin a později se k tomu přidala i individuální výuka zaměřená na konkrétní obory, v jeho případě psychologii a biologii, která trvala 2 hodiny dvakrát týdně. Tvrdí, že právě tyto hodiny mu poskytly největší přínos, zejména díky lektorkám, které ho povzbuzovaly, aby zkoušel vyjádřit větu jinak, nebo mu ukazovaly, jak přeformulovat své vyjádření a podobně. Původně měl v plánu studovat psychologii na Filozofické fakultě v Praze, ale nakonec se rozhodl pro studium psychologie na Masarykově univerzitě v Brně.

Neustálý boj s jazykem: Valeriho cesta ke zvládnutí češtiny na úroveň rodilého mluvčího

Během vstupních testů na psychologii si Valerij uvědomil, že jeho znalost češtiny nebude stačit a bude nutné ji dostat téměř na úroveň rodilého mluvčího. Z jazykového hlediska měl první dva roky studia obtíže a nyní si uvědomuje, že se téměř neustále věnoval psaní seminárních prací, anotací, čtení a strávil mnoho dní a nocí v knihovnách. Stále nosil slovník s sebou a hledal jednotlivá slovíčka. Žádal také spolužáky, aby mu pomohli a zkontrolovali jeho český text, zda neobsahuje chyby. Ruština se často promítala do struktury vět a formulací. Teprve ve třetím roce studia začal být schopný fungovat bez slovníku, nepotřeboval vyhledávat slovíčka a také si všiml, že mu ostatní dobře rozumějí a nemají tendenci se doptávat, odkud pochází.


Jazykové výzvy a hledání dorozumění: Valeriho příběh v českém prostředí

Pokud jde o sociální a kulturní aspekt, Valerij se nechtěl omezovat na setkávání pouze s lidmi ze své vlasti. Měl zájem integrovat se do českého prostředí. Proto se vydal odlišnou cestou než jeho kamarádka z Kazachstánu, se kterou studoval na jazykovém kurzu v Poděbradech. Snažil se vyhnout fungování pouze v sociální bublině dalších mluvčích ruštiny, a naopak se snažil co nejvíce spřátelit s českými studenty. To se mu více dařilo na české koleji. Záměrně se proto rozhodl nebydlet na koleji pro zahraniční studenty.

S českými spolužáky z oboru psychologie se mu však moc propojit nedařilo. Popisuje tamní prostředí jako „elitářské“ a hledání osobního přátelství bylo obtížné. Proto se ocitl ve společnosti zahraničních studentů z různých zemí. Měl také obavy z toho, že by se mohl během přednášek špatně v češtině vyjadřovat, což brzdilo jeho studium. Zmiňuje, že ho čeští spolužáci někdy upozornili, pokud nepoužil češtinu správně. Snažil se přijímat takové komentáře s nadhledem a uvědomoval si, že by se s podobným problémem musel vyrovnávat každý člověk v prostředí studia cizího jazyka.

Někteří z učitelů, se kterými se Valerij během svého studia setkal, sami studovali v zahraničí. Valerij si všiml, že tito učitelé více zohledňovali skutečnost, že čeština je pro zahraniční studenty druhým jazykem, a například jim poskytovali dodatečných pět minut na dokončení testu. Valerij občas tuto pomoc využil. Jinak sám coby student s odlišným mateřským jazykem nepožadoval žádnou modifikaci studia, protože v té době bohužel nebyl informován o existenci centra Teiresiás na Masarykově univerzitě v Brně, které poskytuje podporu studentům se specifickými nároky.

Vyučující na katedře psychologie například také zohledňovali skutečnost, že čeština byla pro Valerije druhým jazykem, a při hodnocení jeho písemných prací se zaměřovali především na obsah. Zejména na jeho dalším oboru, genderových studiích, měl Valerij Seničev velmi pozitivní zkušenost s učiteli, kteří sami měli zkušenosti se studiem nebo prací v zahraničí. Tito učitelé byli mnohem vstřícnější a během přednášek dbali na to, aby nebyly tolerovány vtipy o cizincích a celkově se snažili vytvářet prostředí respektující a nediskriminující.

Valerij také zmínil, že se na začátku svého pobytu v České republice často potýkal s dotazy týkajícími se jeho původu během různých společenských akcí nebo během komunikace s ostatními lidmi. Tyto dotazy, jako například „odkud jste?", pravděpodobně vycházely z jeho přízvuku ve výslovnosti. Avšak s postupem času se naučil tyto často pokládané otázky brát s nadhledem a vnímal je jako příležitost informovat dotazující se osoby o Bělorusku a běloruské kultuře.

Integrace: „Jsem Čech běloruského původu"

Během svého studia si Valerij Seničev prošel významnou existenční nejistotou. Jeho vízum mu totiž neumožňovalo najít si dlouhodobou práci na plný úvazek a tak získat šanci na udělení trvalého pobytu. Proto se snažil řešit svou situaci tím, že pracoval na různých krátkodobých brigádách. Částečně mu také pomáhalo školní stipendium. Je třeba zdůraznit, že pro získání povolení k trvalému pobytu musí cizinec strávit v České republice alespoň 5 let na přechodném pobytu. Avšak k tomuto pětiletému období je započítáno pouze 50 % doby, kdy pobýval v zemi s „povolením k dlouhodobému pobytu vydaným za účelem studia".

Nejasná budoucnost v České republice a časté projevy netolerance, kdy byl považován za ruského občana a dostával jasný signál, že není v ČR vítán, vedly Valerije k rozhodnutí hledat štěstí jinde. Uvažoval o návratu do Běloruska, případně o cestě do Spojených států nebo Ruska. Měl příležitost vycestovat do Moskvy, kde plně pocítil kulturní střet s mentalitou velké země, která považuje země jako Bělorusko, Česko a Estonsko pouze za satelity. Díky této zkušenosti si Valerij uvědomil, že se cítí jako Evropan a že by nechtěl fungovat v takovém kulturním prostředí.

Po traumatických zážitcích z vlasti, kde byly v době jeho přítomnosti potlačeny násilně demonstrace, a s živými vzpomínkami na odvodové komise a strach spojený s povinnou vojenskou službou, se Valerij Seničev rozhodl vrátit do České republiky. Dalším z důvodů byla také obava z plnění povinné vojenské služby v Bělorusku od 18 let, kde se, jak popisuje, vyskytuje sebepoškozování a šikana. Při komunikaci s vojenskými velitelstvími také zažil opakované slovní ponížení i znevažování lidských práv. Navíc, kvůli svým aktivitám na podporu demokracie ve své rodné zemi, považoval návrat do Běloruska za nebezpečný.

Nakonec se rozhodl vrátit do Prahy, což bylo důležité rozhodnutí, protože již necítil sám sebe jako cizince nebo migranta, ale jako člověka s určitou zkušeností, kterou se rozhodl využít ve svůj prospěch. Pochopil, že může ze svého příběhu vytvořit značku a ukázat, že integrace může být úspěšná. Chtěl také pomáhat nejen jiným cizincům, ale i Čechům, například tím, že dlouhodobě vyučuje ve školách nebo pomáhá mladým lidem najít si zaměstnání. Valerij si uvědomuje, že chce dávat zpět to, co sám dostal. Dodává: „Sdílení je péče."


Strategie „chameleón“: „Dlouhou dobu jsem chtěl být jako všichni Češi.“

Valerij Seničev měl před sebou mnoho příkladů tu úspěšnější, tu méně úspěšné integrace krajanů. Jednou z možností byla strategie „chameleona", která spočívala v maximálním přizpůsobení se okolí a potlačení vlastního původu. Tato strategie však pro něj osobně nefungovala. Zvolil jinou cestu: vzít to nejlepší z obou svých identit, sladit je dohromady a využít z toho maximum. Podobně jako během studia na vysoké škole se snažil spíše socializovat s Čechy než žít tak, jak to dělají mnozí krajané, kteří po mnoha letech v ČR stále neumí česky a žijí v uzavřené sociální bublině lidí se stejným původem a společným jazykem. „V takové sociální skupině nejsou žádné vstupy, chodíte ven jen s lidmi ze svého původu, chodíte do restaurací, kde všichni mluví jako vy, a po pěti, deseti letech si uvědomíte, že to okolní prostředí vůbec neznáte a vlastně to ani nepotřebujete. Lidé žijí ve svém malém světě, kde je jen málo rozmanitosti, a jim to vyhovuje. Takový model jsem nechtěl," doplňuje Valerij.

Pro Valerije bylo přijetí českého občanství významným rozhodnutím. Říká: „Chci se stát občanem, má to pro mě smysl, chci zde žít a fungovat dlouhodobě." Valerij dodává: „Rozhodl jsem se přijmout českou vlajku za svou, mám v srdci obě země, Česko i Bělorusko. Ale kopu za český tým."

Na začátku měl obtíže s nalezením partnerky, což nebylo tolik způsobeno tím, že české dívky měly předsudky vůči jeho původu, ale spíše tím, že se choval k dívkám trochu jinak, než bylo v Čechách obvyklé kvůli jeho výchově. (V Bělorusku je například zvykem, že pokud muž pozve dívku na schůzku, vždy platí útratu. Kromě toho v Bělorusku není například zvykem používat slovo „prosím" a při objednání kávy v restauraci je běžné pouze stroze říci: „Kávu!"). Nicméně nakonec se mu podařilo najít současnou manželku, která je Češka.

Valerij Seničev má za sebou rozmanitou kariéru, včetně tříleté práce v centru pro migranty a děti s odlišným mateřským jazykem. V současnosti se zaměřuje na spolupráci s firmami, kde pomáhá implementovat inovace a působí také jako kariérní poradce a lektor. Často spolupracuje se školami a pravidelně se setkává se žáky cizinci. Jeho práce mj. spočívá i v poskytování pomoci jednotlivcům s odlišným mateřským jazykem při jejich integraci a fungování v České republice.

 

Tip!
Poslechněte si také druhý díl podcastu s Valerijem Seničevem, který se zabývá začleňováním žáků s odlišným mateřským jazykem (OMJ) do českého prostředí. Podcast nabízí užitečné tipy: Učitelé jsou povzbuzováni k reflexi svých vlastních postojů a reakcí na odlišnost, aby mohli předcházet kognitivní disonanci a vyhoření žáků s OMJ. Dále je zdůrazněna důležitost péče o vlastní well-being učitelů.


Mgr. Valerij Seničev, Ph. D.

výřez 

Valerij Valerjevič Seničev v nahrávacím studiu Panda společně s redaktorkou Martou Kozdas | Foto: NPI ČR


Mgr. Valerij Seničev, Ph.D. je podnikatel se vzděláním v oborech psychologie a managementu. Jeho hlavní profesní zájem se zaměřuje na udržitelný rozvoj společnosti, management a budoucí dovednosti. Pracuje pro Forbes Ideal Place CZ, kde se specializuje na české malé a střední podniky. Jeho práce  zahrnuje komunikaci nových procesů a technologií v podnikovém prostředí a podporu inkluzivního přístupu a diverzity ve firmách. Je spoluzakladatelem platformy Educamp.cz, která se zaměřuje na školení a poradenství v oblasti profesního rozvoje, diverzity a inkluze. Spoluzakládal a byl partnerem organizace Jobs 2030. Valerij Seničev je také známý MBA lektor a řečník na místních i mezinárodních konferencích, kde se zaměřuje na vedení, podnikání a rozvoj talentů. Od října 2021 je také mentorem v programu Impact First, který se zaměřuje na podnikání se sociálním dopadem.

 

Další zdroje: 

Portál podpory pedagogických pracovníků vzdělávajících děti/žáky cizince

Metodický materiál pro výuku dětí s odlišným mateřským jazykem (npi.cz)

Webináře a videa (npi.cz)

Inkluzivní škola (inkluzivniskola.cz)

Průvodce začleňováním žáků s odlišným mateřským jazykem. Pro základní školy | META, o.p.s. (meta-ops.eu)

Organizujeme výuku češtiny jako druhého jazyka | META, o.p.s. (meta-ops.eu)

Centrum pro integraci cizinců

Sdružení pro integraci a migraci (migrace.com)

 

 

Mohlo by Vás zajímat

Zobrazit další články